Literární alchymie

Tvůrčí psaní od A do Z

Tři věci, které se můžeme naučit od Umberta Eca

Taky byste chtěli, aby ve filmové adaptaci vašeho díla hrál hlavní roli Sean Connery? Jestli ano, měli byste se naučit psát jako Umberto Eco, autor slavného Jména růže. A to pořádně rychle, protože Sean tady věčně nebude.

Jak píše, prozradil Eco v esejistické knize Zpověď mladého romanopisce.  Když jí napsal, bylo mu sedmasedmdesát a už jen proto je vidět, že humor mu rozhodně nechybí.

1. Buďte důkladní

Pokud italský spisovatel píše o reálných místech, snaží se je navštívit. Aby co nejvěrněji popsal Casaubonovu noční cestu Paříží v románu Foucaltovo kyvadlo, procházel se několikrát mezi druhou a třetí hodinou ráno po městě. Na diktafon si nahrával popis toho, co vidí, aby si později nespletl názvy ulic a nezapomněl další detaily. Také používal počítačový program, který mu ukazoval, jak vypadala noční obloha právě v ten okamžik.

Při psaní Ostrova včerejšího dne se kvůli románu vypravil do jižního Pacifiku, aby si „prohlédl barvy moře a oblohy v různých denních hodinách a také barevné odstíny ryb a korálů.“ Ale pak řešil problém, jak dostat hrdinu na ostrov v ten samý měsíc, který tam trávil on. Protože se obával, že v jindy nezvládne věrohodně místo popsat.

Fiji

Jak vysvětlit manželce nutnost drahé dovolené na Fidži? Potřebuji to pro svůj román, drahoušku! I takhle to mohlo být… Autor: Paul D´Ambra

Prvním režisérem, který navrhl zfilmovat Jméno růže, byl Marco Ferreri. Prý mu připadalo, že Eco text vytvořil přímo pro filmový scénář, protože všechny dialogy jsou správně dlouhé.  Spisovatel nejdřív nechápal proč. „Pak jsem si ale vzpomněl, že než jsem se pustil do psaní, načrtl jsem si stovky labyrintů a nákresů různých opatství, a tudíž jsem věděl, za jak dlouho dvě konverzující postavy dojdou z jednoho místa na druhé.“

Jména pobudů, zlodějů a potulných heretiků, která použil ve Jménu růže, si vypůjčil ze starých kronik.

 2. Nebojte se omezení

Na začátku může být úžasný a kreativní nápad, ale bez omezení to podle Eca nejde. „Omezení jsou zcela zásadní pro každé umělecké úsilí.“ V jeho příběhu jasné hranice vtiskne zařazení do určité historické epochy. Sice je to v něčem omezující, na druhou stranu jasné mantinely zjednodušují rozhodování.

Když sedíte před prázdným souborem ve Wordu a nevíte, jestli máte psát o invazi mimozemšťanů, o ztraceném koťátku nebo dvou zamilovaných na maturitním plese, může být těžké si z nekonečna možností vybrat. Svoboda psát o čemkoliv je sice úžasná, ale může ochromit naši schopnost rozhodnout se. Proto se nebojte stanovit si omezení, dílu to pomůže.

Umberto Eco - Foucault's Pendulum

Eco v paperbacku. Autor: Ross Angus.

3. Popis nepatří do starého železa

Dnešní čtenář si často myslí, že popis se automaticky rovná velká nuda a z několikastránkových popisů u Julese Verna mu vstávají vlasy na hlavě. Proto každý autor ví, že na popis si musí dávat pozor. Zpomaluje tempo a čtenáři ho někdy úplně přeskakují.

Ale za doby velkých romanopisců měly popisy svůj smysl. Lidé neměli televizi a nedokázali si představit, jak vypadá třeba poušť. Dnes už každý všechno viděl na obrazovce stokrát, proto stačí pouze několik vět a čtenář si hned dokáže vše představit.

Podrobný popis tedy uplatníme zvlášť u věcí, které čtenář nezná. Eco například v románu Baudolino vypráví příběh o poutnících putujících do země svatého Jana. Po cestě přijdou k legendární řece Sambationu, kterou podle rabínské tradice neteče voda, ale běsnící příval písku a kamení. Jak se s tím Eco vypořádal? Samozřejmě, že bravurně.

„Tento majestátní tok balvanů a hlíny byl v neustálém pohybu a mezi beztvarými kusy skal se v něm pohybovaly i desky nepravidelných tvarů a velikosti náhrobních kamenů s hranami ostrými jako čepel nože a mezi nimi štěrk, zkameněliny, kamenné hroty, úlomky a výčnělky.

Travertinové úlomky se neustále pohybovaly touž rychlostí, jako by je hnal silný vítr, převalovaly se přes sebe a větší kusy zas klouzaly po nich a přes ně, načež svůj běh při nárazu na proud štěrku zvolnily, zatímco oblázky, uhlazené jak vodou, tak klouzáním mezi balvany, vyskakovaly z proudu do výšky, s třesknutím padaly zpátky a byly strhávány víry, které samy vytvářely tím, jak do sebe narážely.“

Popis ještě dál pokračuje, ale věřím, že jste si o Ecově famózním stylu udělali představu. Za povšimnutí stojí, že neopakuje slova a používá širokou paletu výrazů.


Umberto Eco je natolik výživný, že o něm připravuji ještě jeden článek. V něm se dozvíte třeba to, jaké romány psal v dětství a co má společného s Piráty v Karibiku.

Na závěr jedna univerzální Ecova rada pro spisovatele, která mě opravdu pobavila:

 „Použijete hořící Konstantinopol, mladého lháře, německého císaře, pár asijských oblud a máte román.“

2 komentáře

  1. Je to hezký článek, Umberto Eco je žijící klasik, ale všiml jsem si jednoho roztomilého překlepu „Ostrava (Ostrov) včerejšího dne“. 🙂

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna

*