Jak Eco napsal bestseller po padesátce

Je vám třicet a ještě jste nenapsali román? Nemusíte házet flintu do žita. V minulém článku jsem se podívala, co užitečného můžeme odkoukat od spisovatele Umberta Eca.  Kromě toho, že románu Jméno růže prodal přes padesát milionů výtisků, je také zajímavý tím, že se k „skutečnému“ psaní dostal až poměrně pozdě.

Přestože romány začal psát už dětství, nikam to nevedlo. V knize esejů Zpověď mladého romanopisce popisuje, že jako první vymyslel název. „Obvykle byl inspirovaný tehdejšími dobrodružnými knihami, které se velmi podobaly Pirátům z Karibiku.“ Pak chlapec nakreslil ilustrace a pustil se do první kapitoly. „Abych napodobil tištěné knihy, psal jsem pouze hůlkovým písmem, což vedlo k tomu, že jsem se po několika stránkách úplně vyčerpal a celé to vzdal.“

Umberto Eco. Autor: mtkr

K psaní beletrie se vrátil až o desítky let později.  „Po padesátce jsem se na rozdíl od spousty akademických odborníků necítil vůbec frustrován tím, že druh mého psaní nelze označit za tvůrčí.“

Eco tvrdí, že mnozí vědci mají nutkání vyprávět příběhy a je jim líto, že toho nejsou schopni. „Proto jsou šuplíky psacích stolů mnohých univerzitních profesorů plné nikdy nevydaných, špatných románů.“ On sám uspokojoval svou, jak říká tajnou touhu po příbězích vyprávěním pohádek svým dětem (ale pak si nevěděl rady, když přešly z pohádek na rockovou hudbu) a při psaní kritických esejí.

Inspirací byl zážitek z puberty

Zlom přišel v roce 1978. Jedna známá mu řekla, že pro nakladatele shání detektivní povídky od filozofů, sociologů a politiků. Eco jí odpověděl, že se o tvůrčí psaní nezajímá a že určitě není schopný napsat dobrý dialog. „Provokativně ani nevím proč, jsem prohlásil, že kdybych musel napsat detektivní román, měl by nejmíň pět set stran a odehrával by se ve středověkém klášteře.“

Ze spolupráce tehdy nic nebylo. Ale doma začal Eco hledat v zásuvkách a našel rok starý papír, na který si poznamenal jména mnichů. „Znamenalo to, že v nejtajnějším zákoutí mé duše už nápad na román dávno klíčil a já si to vůbec neuvědomoval.“

Dále Eco uvádí, že je pravděpodobné, že šlo o zážitek z návštěvy benediktinského kláštera, když mu bylo pouhých šestnáct let. „Prošel jsem středověkými křížovými chodbami a vstoupil do potemnělé knihovny, kde jsem na pultu objevil otevřená Acta Sanctorum. Když jsem v hlubokém tichu listoval tím obrovským svazkem, okenními vitrážemi pronikalo několik paprsků a já musel pocítit cosi jako záchvěv vzrušení. Uplynulo čtyřicet let a tento záchvěv se vynořil z mého nevědomí.“

Jméno růže se stalo celosvětovým bestsellerem. Autor: Josef Stuefer

Jméno růže, které ho proslavilo, psal dva roky. To díky tomu, že ke středověku nepotřeboval dělat rozsáhlé rešerše, protože se tímto obdobím akademicky zabývá. S ostatními romány byl ve složitější situaci. Foucaltovo kyvadlo psal osm let, Ostrov včerejšího dne a Baudolina šest let.

Spisovatel jako autista

Zatímco Eco pracuje na příběhu, sbírá dokumenty a fakta, navštěvuje různá místa a kreslí si mapy. Také si načrtává obličeje postav. „Ty přípravné roky trávím v jakémsi začarovaném zámku – nebo, chcete-li, ve stavu autistické odtrženosti. Nikdo, dokonce ani má rodina, neví, co vlastně dělám. Působím dojmem, že se zabývám spoustou rozličných věcí, ale vždycky se plně soustředím na to, abych pro svůj příběh zachytil různé nápady, obrazy či slova.“

Tak tedy tvoří spisovatel světového formátu, který má na svém kontě celkem šest románů. Jméno růže jsem už přečetla a jeho rozbor připravuji jako první příspěvek do pitevny.