Literární alchymie

Tvůrčí psaní od A do Z

Jak si najít čas na psaní každý den [roční experiment]

Za každý den, kdy jsem psala, jsem si udělala křížek do kalendáře.

Představte si, že máte každý den čas na to sednout si k počítači, ponořit se do svého světa a psát. Stránky rychle přibývají a za pár dní máte hotovou povídku nebo dokonce pár kapitol nového románu. Je to utopie? Já jsem si dlouho myslela, že ano. Ale pak jsem se to rozhodla změnit.

Můj experiment začal před rokem a třemi měsíci. Tehdy jsem se odhodlala psát každý den. Jak to dopadlo, co mi to dalo, vzalo a co z toho můžete vzít vy? Pohodlně se posaďte a jdeme na to!

Zn.: Koupím čas

Jednou z věcí, na kterou si mí píšící známí stěžují snad úplně nejčastěji (kromě toho, že nemohou sehnat nakladatele), je, že nemají psaní. Hlavu mají plnou nápadů, ale chybí prostor na to dát je na papír. Já jsem na tom byla stejně.

Když byla volná chvilka, snažila jsem se psát. Jenže když máte jen dvacet minut, tak ani nemá cenu otevírat Word, že? Alespoň tehdy jsem si to myslela. A bylo dost mrzuté, že volných večerů nebo víkendových odpolední jsem na psaní měla opravdu málo. Když už nějaké volno přece jen bylo na obzoru, vždy se našla spousta neodkladných věcí, které bylo potřeba udělat.

Ve výsledku bylo moje psaní dost nárazové. V té době mě nejvíc motivovaly uzávěrky literárních soutěží nebo třeba deadline k odevzdání povídky do antologie Žena se sovou. Ty totiž splňovaly jeden důležitý předpoklad – byly zapsané v diáři. Viděla jsem, jak se blíží, a časové omezení mi dávalo velmi dobrý důvod pracovat na textu. Čas na psaní už tak lehce nevytlačily jiné věci.

Žena se sovou

Moji povídku ze Ženy se sovou letos v září přetiskli v Pevnosti.

Ideální to rozhodně nebylo. Když jsme konečně text dokončila, čekala mě hora běžných restů, které se mezitím nakupily. A kvůli nim jsem se zase k psaní delší dobu nedostala.

A výsledek tohoto přístupu? Tvořila jsem, ale nevyhovovalo mi to. Ve výsledku jsem psala méně, než jsem chtěla, měla jsem z toho špatný pocit a sama sobě jsem si vyčítala, že málo píšu.

Věděla jsem, že řešením mojí situace by bylo pravidelné psaní. Třeba Stephen King ve svých memoárech O řemesle navrhuje začít s denním limitem 1000 slov. Sám každý den napíše 2000 slov, což je asi 10 stran.

Ale stále jsem si myslela, že něco takového je jen pro vyvolené, mezi které nepatřím.

Kingovy memoáry

V knize O psaní Stephen King doporučuje každodenní psaní.

Bod zlomu

Klíčová změna se stala na jaře 2016. Na kurzu tvůrčího psaní jsem měla opravdu nadšenou skupinu. Na poslední lekci si mimo jiné vždy povídáme o tom, jaké mají absolventi literární plány. Všichni byli do psaní velmi zapálení a dávali si spoustu různých cílů, které chtějí stihnout do konce roku.

Jejich nadšení bylo tak nakažlivé, že jsem dala také svůj literární cíl. Rozhodla jsem se, že po celý následující rok budu každý pracovní den psát své vlastní příběhy.

Plán s velkým P

Věděla jsem, že aby to klaplo, musím mít dobrý plán. Proto jsem to udělala takto.

Ze zkušenosti vím, že nejvíc energie mám dopoledne. Naopak pokud se mám něčemu intelektuálně náročnému věnovat večer, nestojí to většinou za moc. Když jsem se snažila psát večer po práci, často to šlo ztuha.

Jenže dopoledne jsem v práci a psát nemůžu. Proto jediným schůdným řešením bylo ráno.

Dál jsem potřebovala časový limit. Pro začátek jsem si dala 30 minut. To mi připadalo jako reálné. Nechtěla jsem hned ztroskotat na tom, že si nastavím nesmyslně vysoký cíl. Řekla jsem si, že nejdřív si vytvořím návyk a pak uvidím, co dál.

První den mé výzvy byl 13. června 2016. Nařídila jsem si budík o půlhodiny dřív, vstala v 5.45 a začala psát.

A další den znovu a znovu.

Žádné flákání na Facebooku

Dobře jsem si uvědomovala, že 30 minut není bůhví jak moc času. Proto jsem se rozhodla, že ve vyhrazené půlhodině budu výhradně psát. Žádné vyhledávání informací na internetu, podobné nenáročné činnosti zvládnu i večer.

Ranní psaní se mi hodně zalíbilo. Když jsem se do příběhu víc ponořila, neskončilo to u pouhých 30 minut. Déle jsem sice psát nemohla, protože jsem musela jít do práce, ale nad příběhem jsem dumala i během snídaně a cesty do kanceláře. A další den ráno jsem přesně věděla, jak se bude text vyvíjet dál.

Abych měla přehled, jak své předsevzetí plním, každý den jsem si do diáře napsala fajfku nebo křížek. A později jsem si po vzoru techniky doporučované v knize Kraď jako umělec začala dělat značky i do nástěnného kalendáře v kuchyni.

diář

Za každé další ráno strávené psaním jsem se odměnila fajfkou do diáře.

Červen rychle utekl, blížily se letní prázdniny a s nimi i dovolená. Rozhodla jsem, že budu svůj psací zvyk praktikovat i na ní. Říká se, že než se vytvoří návyk, trvá to 21 dní (podle novějších výzkumů prý 66 dní). Hranici 21 dní jsem už měla za sebou, ale nehodlala jsem rodící se návyk nijak ohrozit.

Jaro – čas na změnu

V ranním psaní jsem pokračovala celý podzim a zimu. Na jaře jsem ale začala cítit, že můj návyk potřebuje revizi. Přestože jsem psala každý pracovní den 30 minut, tvorba občas postupovala pomalejším tempem, než jsem doufala. Půlhodina přece jen není nijak dlouhá chvíle.

Chtěla jsem si na psaní udělat ještě víc času. Dobře jsem si pamatovala na dřívější příležitostná víkendová odpoledne. Mohla jsem pracovat několik hodin a často jsem na jeden zátah dokončila první verzi povídky. Bylo báječné, jak jsem se mohla do psaní ponořit na delší čas a práce šla víc od ruky.

Proto jsem začala zvažovat, že si psací interval prodloužím na hodinu. Jenže to bych už musela (na své zvyklosti) vstávat opravdu brzy. Nakonec jsem se rozhodla, že začnu pravidelně psávat i o víkendech.

Úplně prvotní záměr z června 2016 byl, že budu psát „povinně“ ve všední dny a o víkendu jen tehdy když bude příležitost. Jenže jsem sama sebe trochu dostala do pasti. Měla jsem ze sebe dobrý pocit, protože přece píšu každý den, a o víkendu se už spontánně neozývalo mé černé svědomí, které mě dřív nutilo psát.

Proto jsem začala psát 7 dní v týdnu.

Nárazovka kvůli dětské knize

Pravidelné psaní mi dost pomohlo, ale ani tak jsem se nevyhnula některým nárazovkám. Třeba když jsem letos v červnu potřebovala v šibeničním čase napsat dětskou knihu. Abych splnila deadline, vypustila jsem na pár týdnů ranní cvičení a psala každé ráno hodinu. Ale to nestačilo, takže jsem kromě toho psala i vždy, když jsem přišla z práce a o víkendech.

„Krizový“ režim se vyplatil. Všechno jsem stihla a kniha s názvem Sedm princezen vyjde u nakladatelství Modrý slon tento podzim. Je to osobní dětská kniha určená pro holčičky od 6 do 8 let jako první čtení.

Nevím, jestli jste už slyšeli o osobních knihách, ale je to úplně super nápad. Při objednávce uvedete jméno holčičky, město, ve kterém žije, a jméno nejlepší kamarádky. Software doplní údaje na ta správná místa a holčička je pak hlavní hrdinkou.

Sedm princezen kniha

Na stránkách nakladatelství už najdete obálku.

Kolikrát jsem vynechala

Nepodařilo se mi psát všech 365 dní v kuse. Občas to nebylo možné. Třeba jsem v šest ráno odjížděla na služební cestu a přijela až úplně grogy večer. Nebo jsem byla celý víkend na akci, kde na psaní opravdu nebyl prostor a klid.

S občasnými výpadky jsem dopředu počítala – vím, že okolnosti a také moje pracovní morálka nebývají vždy stoprocentní. 🙂 Ale ve většině běžných dnů jsem si na psaní opravdu dokázala čas udělat. A to je pro mě to hlavní.

Tady jsou výsledky po roce:

  • 16 stran poznámek k zatím nesepsanému delšímu příběhu,
  • 2x mikropovídka ze současnosti,
  • 1x sci-fi povídka,
  • 1x městská fantasy povídka v angličtině,
  • 1x fantasy povídka,
  • 1x kniha pro děti.

Když jsem se po roce podívala na tento seznam, říkala jsem si, že není nijak zvlášť impozantní. Znám spoustu lidí, kteří toho napíší víc. Ale i tak jsem opravdu spokojená.

Věřím, že nemá smysl příliš se srovnávat ostatními. Vždycky bude někdo lepší. A to je dobře, protože nás má pořád kdo inspirovat.

Moc se mi líbí myšlenka, kterou jsem před časem četla. Největší smysl má srovnání se svým mladším já. Stačí si položit otázku: Jsem dál než před rokem?

Já si na tuhle otázku můžu odpovědět jedním velkým ANO.

Můj nový návyk má pro mě hned několik velkých přínosů:

  • napíšu toho víc než bez něj,
  • už mě netrápí černé svědomí, že málo píšu,
  • jsem víc v klidu – i kdybych po příchodu z práce už vůbec nic neudělala, vím, že to nejdůležitější mám splněno.

Tipy, jak na pravidelné psaní

Pokud také uvažujete nad pravidelným psaním, mám pro vás několik tipů, které vám s tím pomůžou.

1. Opravdu to chci?

Klasická novoroční předsevzetí si nedávám. Zjistila jsem, že to nemá smysl. Nikdy jsem je nedodržela. Hlava věděla, že jsou dobrá a přínosná, ale srdce je nevnímalo jako svoji prioritu.

Proto se nejdřív zamyslete, jestli je pro vás každodenní psaní opravdu na prvním místě. Jestli je to něco, co uvnitř doopravdy chcete, a je pro vás mimořádně důležité. Pokud ano, šance na úspěch jsou mnohem vyšší.

2. Začleňte psaní do své stávající rutiny

Zatímco každý můj večer je trochu jiný, rána v pracovní dny mají svůj železný rytmus. Vstanu, vyčistím si zuby, 30 minut cvičím, uvařím si kaši, obléknu se, nasnídám se a odcházím z domu. Vůbec nad jednotlivými kroky nepřemýšlím, jednoduše jedu jako robot podle naučeného schématu.  Do zaběhané rutiny jsem pouze mezi cvičení a vaření snídaně zařadila blok na psaní.

Velkou výhodou je, že se u toho vůbec nemusím rozhodovat. Když jsem dřív psala po odpoledních, vždy se po příchodu domů nabízela otázka, co budu dělat. Byla na ni spousta odpovědí a pouze jedna z nich byla psaní.

Ale pokud se literární tvorba stane součástí některé vaší zaběhané rutiny, je to jiné. Jakmile sroluji karimatku na jógu, vím, že existuje pouze jeden další možný krok – jdu zapnout počítač a 30 minut se věnuji psaní.

3. Nepřepalte start

Už jen to, že začnete každý den pravidelně psát, je ambiciózní cíl. Proto si nedávejte nesmyslně dlouhé časové limity. Může být obtížné je splnit a neúspěch hned na začátku by vás mohl odradit. Začnete raději s něčím menším a postupně přidávejte.

Ideální je, pokud nejste omezení odchodem do práce jako já. Můžete psát po svůj kratší vymezený čas, ale pokud vás chytne slina, třeba budete nakonec nad příběhem sedět mnohem déle.

4. Buďte důslední

Návyk opakujte každý den. Pokud ale přetrhnete řetěz, nic strašného se neděje. Jednoduše další den pokračujete, jako by se nic nestalo.

Důležité je nedopustit, aby pauzy trvaly příliš dlouho. Pak je těžké znovu do pravidelného psaní naskočit. Letos v létě jsme s přítelem kempovali v Itálii a žádné pravidelné psaní nepřicházelo v úvahu. I po roce zaběhané rutiny nebylo úplně jednoduché se ke zvyku vrátit. Proto na delší pauzy raději opravdu pozor.

5. Zaznamenávejte si své úspěchy

Veďte si evidenci dnů, kdy se vám podařilo psát. Pak se můžete kochat dlouhým záznamem, který nebudete chtít přerušit, pokud to nebude nezbytně nutné.

6. Nastavte si zvyk na míru

Každému z nás sedne něco jiného. Jsou autoři, kteří si nedokáží představit, že píší každý den, a vyhovuje jim psaní o víkendech. Jiní píší pravidelně, ale místo časového limitu mají stanovaný počet slov. Je to na vás – nastavte si nový zvyk na míru svým potřebám.

Stálo to za to

Ze svého stále pokračujícího experimentu si beru tři hlavní ponaučení.

  1. Čas je jen jeden. Ale já jsem ta, která rozhoduje, jak ho stráví. Pokud chci víc psát, je v mých silách to zařídit.
  2. Počítá se každá chvilka. Když nejsou k dispozici dvě hodiny, musím být ráda za cokoliv jiného. I deset minut je lepších než nic.
  3. Samotné psaní není to nejtěžší. Mnohem náročnější je rozhodnout se, že právě teď si sednu ke stolu a začnu. Když toto rozhodování eliminuji pomocí promyšlené rutiny, dost si tím usnadním život.

Zajímají vás mé další postřehy o tvůrčím psaní? Začněte sledovat Literární alchymii na Facebooku nebo Twitteru a zůstaňme v kontaktu.

Zkoušeli jste psát pravidelně? Jak to dopadlo? Nebo vám vyhovuje úplně jiný režim? Jsem moc zvědavá na vaše zkušenosti, napište mi je do komentářů.

Dál by vás mohlo zajímat:

Časopis Pevnost v září 2017 otiskl moji povídku o tiskařských šotcích

Jedna povídka za týden? Tady je návod od Raye Bradburyho

8 komentářů

  1. Tlustý zlý strýc Leonard

    19.9.2017 at 1:56

    Trik, který jsem sám na sebe použil, když jsem dostal objednávku na „Studnu ghúlů“: Neměl jsem sice pevný deadline, ale řekl jsem si, kdy asi tak chci mít hotovo, a s tím, že celá kniha by měla mít kolem dvě stě padesáti normo, si rozepsal do kalendáře, kolik by tedy mělo být napsáno který (každý) den. Nebylo to moc, tuším jeden a půl nebo dvě stránky za den, a samozřejmě někdy člověk napsal víc, někdy míň a někdy se k tomu nedostal vůbec, nicméně podstatné bylo snažit se ten harmonogram udržet… A fungovalo to. (Občas lituji, že jsem později od téhle praxe upustil; byla to dobrá obrana proti vlastní lenosti. Nevěřili byste, kolik TA vám ve skutečnosti sežere času.)

    • Zdravím Leonarde, díky, že jste se s námi podělil o zajímavou zkušenost! Je to určitě přístup, který by mohl u spousty čtenářů fungovat. A každopádně máte pravdu v tom, že lenost je nenasytná potvora. 😀

  2. Snažím se psát každý den. Nejedu na časový limit, ale na znaky, snažím se napsat aspoň 2000 denně (pátek-svátek, to je jedno). Jsem takový statistický typ, takže se mi osvědčilo psát si do sešitu, co jsem který den psala a jak se mi dařilo – a na okraj si píšu, jestli mám nějaké „manko“ – když 2000 nenapíšu, přesouvám si je na další den (pokud vím, že jsem opravdu nic napsat ani při nejlepší vůli nemohla, případně jsem se věnovala nějaké revzi textu, kdy jsem nad tím sice nechala dost času, ale na znacích se to neprojevilo – tak ne). Zároveň si píšu každý měsíc takové malé sesumírování, jak se mi dařilo, v bodech co jsem napsala a kolik toho bylo. Je to pro mě docela motivační, ale ne vždycky se daří úplně ideálně…
    Co se týče času na psaní, tak se obávám, že je to vždycky na úkor něčeho – nejčastěji domácnosti nebo spánku 😀 (čímž nechci říct, že bych nikdy neprokrastinovala – bohužel, opak je pravdou).
    Celkově je to, myslím, o disciplíně. Pokud psát chci, tak si na to ten čas najdu 🙂

    • Ahoj Arengo,jsi dobrá, dva tisíce znaků není úplně málo. 🙂 Je zajímavé, jak si limity z „proflákaných“ (i když rodič s dětmi určitě nemá žádný den skutečně proflákaný, protože je pořád co dělat) přesouváš, takže tomu psaní vlastně neutečeš. 😀 Měsíční sesumírování je hezké, takto na počet znaků jsem to ještě nikdy nezkoušela. Říkám si, jestli by pro mě nebyl počet znaků moc abstraktní, asi by mi lépe sedly strany.

      • 2000 znaků je normostrana a kousek 🙂 stránky počítám až nakonec – ono to zní líp, napsat 2000 znaků než jednu stránku 😀
        tak on je čas s dětmi a čas, kdy děti spí (nebo zkrátka jinak bez dětí, viz níže) – a ten se samozřejmě proflákat dá 😉
        ale myslela jsem onehdy na tenhle článek, když jsem čekala přes hodinu na ORL – jelikož jsem si vzala sebou tablet a nebyl tam internet, tak to byl vskutku plodně využitý čas 😉

  3. Opravdu dobré rady, sám se jich snažím držet. Stejně toho ale „vyplivnu“ málo, protože…
    a) Jsem chronický nedokončovatel (na téměř dvacet načatých povídek ročně je dokončím tak čtyři).
    b) Sebekritika mi vždy po pár dnech pošeptá, že to nestojí za nic, že nápad je pitomý a stylistika příšerná.
    Stručně řečeno, času je dost, stránky se kupí, ale nic z toho není. Ach jo.
    (Mimochodem, blahopřeju k povídce v Pevnosti – četl jsem ji a je fantastická:))

    • Zdravím Petře, jsem moc ráda, že se vám povídka líbila. 🙂 S tím nedokončováním je to protivné, taky mě to někdy potká. I když můj problém je spíš ten, že najednou nevím, jak s textem dál. Tak ho dám na chvíli k ledu, že to mezitím vymyslím, ale nevymyslím. Pak mě napadne nový námět, do kterého se pustím a ten rozpracovaný mrtvě vyprchá. Ale snažím se tomu co nejvíc vyhýbat. Líbí se mi heslo: Dokončené je lepší než dokonalé. 😉

  4. Moje psací zvyklosti narušuje bolest oka. Je to taková hnusná dlouhodobá záležitost, jíž se nezbavím, takže u mě nejde moc plánovat. Ale když oko-mrcha nezlobí, píšu. Nepočítám znaky, stránky, nevstávám o půl hodiny dřív – to by mi hráblo. Kdysi jsem do práce vstávala ve 4:30, to by fakt nešlo. Teď už o hodinu později, ale stejně jako Katka, mám nejvíce energie dopoledne, kdy psát nejde.
    Tak si dělám čas, když to jde.
    Holt prostě, když vám do toho kecá zdraví, plánovat není moc možné. Tak to neřešíte a kloubíte to dohromady, jak se dá.

    K tomu Kingovi: pár jeho knih jsem slyšela v audio podobě. Hrozně se vykecává, nedivím se, že napíše dva tisíce slov za den. Dost mě zklamal pomalým budováním atmosféry a tím pádem mě nedonutil jakoukoli jeho knihu dočíst/doposlechnout do konce. Možná je to škoda, možná jen druh přístupu.
    Tím chci říct, že je hezké mít scénář denních prací, ale nikdy nevíte, co do toho vleze, takže trápit se nesplněním normy, to nemá smysl ani v práci, natož při něčem, co děláte dobrovolně a rádi. Radost se pak jaksi ředí.

Napsat komentář

Emailová adresa nebude zveřejněna

*