O tvůrčím psaní a literárních soutěžích

Jan Kotouč: Zápletku románu vytvoříte pomocí 2 otázek

Spisovatel Jan Kotouč

Spisovatel Jan Kotouč píše každý rok jeden román.

Nejlepší přítel každého autora? Pro spisovatele Jana Kotouče je to každodenní deadline – tedy počet slov, která musí napsat. A ví, o čem mluví. V prosinci devětadvacetiletý Kotouč pokřtil už svou devátou knihu s názvem Simeral v plamenech. Space opera ze série Sektor Hirano pojednává o expandujícím císařství a válce ve vzdálené části galaxie.

V poslední době jste také mohli zaznamenat jeho román Nad českými zeměmi slunce nezapadá. V této alternativní historii je Česko-slovenské království námořní velmocí, kterou čeká boj s flotilou carského Ruska.

V rozhovoru si povídáme o tom:

  • kolik rukopisů chodí každý den do nakladatelství,
  • jaké nejhorší průvodní dopisy autoři posílají,
  • jak správně napsat průvodní dopis k rukopisu,
  • jestli hrozí, že vám v nakladatelství rukopis ukradnou,
  • jak se píše sedmidílná série,
  • na jaké chyby by si měli dát pozor začínající autoři military žánrů,
  • jak zařídit hezký křest knihy,
  • jak vznikla zápletka knihy Nad českými zeměmi slunce nezapadá,
  • jak vymýšlet jména pro postavy,
  • že negativní recenze nejsou na škodu,
  • jak se Honza uživí na volné noze,
  • kolik slov se snaží denně napsat,
  • a jak propaguje své knihy.

Ještě než si začneme mluvit o psaní románů, chci se zeptat na tvoji bývalou práci v nakladatelství Olympia. Kolik rukopisů vám chodilo?

V průměru 2 denně. Začínajícím autorům vadí, když se jim z nakladatelství hned neozvou, ale často to opravdu není možné. Někteří nakladatelé fantastiky vám rovnou řeknou, že zaslané rukopisy vůbec nečtou. Nemá pro ně smysl prodírat se tunami balastu v naději, že tam bude jedna perla. Proto je pro začínajícího spisovatele lepší zkusit literární soutěže nebo třeba poslat povídku do časopisu či sborníku. Nakladatel pak vidí, že už člověka někde vydali.

A co známosti?

Když se někomu daří, tak si lidé říkají, že je to díky tomu, že má ty správné kamarády. Ale to je trochu hloupost. Nikdo se s kamarády nerodí a neznám moc lidí, kteří by přátele podědili. To neznamená, že se člověk musí někam na sílu cpát. Může třeba přispívat do literárních soutěží a postupně se stát známou tváří. Pomáhají i kurzy tvůrčího psaní. Tři nakladatelé mi už řekli, ať jim dám vědět, pokud se jich bude účastnit  někdo opravdu šikovný. A pár rukopisů jsem takto na známost už posílal. Nezaručím, že ho vydají, ale minimálně si ho přečtou.

Mezi začínajícími spisovateli se dost řeší, jakým způsobem nakladatele oslovovat. Zda postupně, nebo poslat rukopis do více nakladatelství zároveň.

Chápu autora, který chce rukopis poslat na víc míst najednou. Může trvat půl roku i rok, než se ozvou zpět. Osobně si ale myslím, že je slušnost počkat na vyjádření a pak teprve text poslat dál. Ale pokud nakladatel nekomunikuje a ani nepotvrdí přijetí, spisovatel nemusí čekat do nekonečna. Nemá smysl vyhrožovat, že půjdete jinam, pokud neodpoví do dvou dnů. Ale když třeba neodpoví tři až šest měsíců, můžete poslat zdvořilý e-mail ve znění: „Dobrý den, stále jsem od vás neobdržel odpověď na zaslaný rukopis. Pokud mi neodpovíte do konce měsíce, budu ho považovat za zamítnutý a nabídnu ho jinde.“ Výhodou je, že si člověk nespálí mosty.

Na prahu očistce kniha

Čtvrtý román ze série Sektor Hirano.

Profesionální průvodní dopis

Po internetu kolují příšerné průvodní dopisy. Jsou vymyšlené, nebo takové e-maily doopravdy chodí?

Je to extrém, ale někdy se skutečně objeví. Autor třeba v září pošle rukopis a napíše, že může vyjít do Vánoc a peníze máme zaslat na uvedený účet. Také v dopise často vysvětlují, jak je jejich dílo úžasné. Že přesně něco takového v literatuře chybělo. Ale pak působí dost směšně, když si přečtete synopsi a zjistíte, že je to o středověkém světě s nevyslovitelným názvem, do kterého se vrací pradávné zlo. A elfové, trpaslíci a lidé musí něco odnést a hodit to do ohně. Takové případy nakladatelství odmítají s odůvodněním, že nemají místo v edičním plánu. A druhý den vám napíše naštvaná maminka, jak si dovolujete odmítnout dílo jejího čtrnáctiletého synáčka, který na něm pracoval celé dva týdny. A to se doopravdy stalo.

Co tedy doporučuješ psát v průvodním dopisu?

Člověk nic nezkazí, když se bude chovat jako profesionál a ne jako arogantní idiot. E-mail by měl být stručný, jasný a mělo by z něj být zřejmé, že autor nemá nereálná očekávání. Znění by mohlo být třeba následující: „Dobrý den, jsem XY a napsal jsem román, který spadá do žánru AB. Mé předchozí literární zkušenosti jsou …. V případě zájmu mě kontaktujte na tomto e-mailu/telefonním čísle.“

Je dobré přiložit celý rukopis nebo jen ukázku?

Záleží na autorovi. Myslím si, že ho klidně může poslat celý. Nakladatel ho většinou nečte od začátku do konce. Mí známí z nakladatelství říkají, že po pár stránkách poznají, jestli to má smysl vydat. Například si přečtou prvních pár stránek, náhodné pasáže z prostředku a pak závěr.

Dost autorů se ale bojí, že jim někdo rukopis ukradne. Může se to stát?

Nemyslím si to. Na první pohled nikdo nepozná, jestli bude kniha úspěšná, nebo ne. Knihy, které se staly přes noc bestsellerem, obvykle svým úspěchem nejvíc překvapily spisovatele a nakladatele. Pokud se autor krádeže z nějakého důvodu opravdu bojí, měl by se pojistit na své straně a ne s tím otravovat v nakladatelství.

Jak to má udělat?

Takhle jsem nad tím nikdy moc nepřemýšlel. Třeba si text vytiskne a zapíše do něj před svědky, že toho dne je rukopis hotový a začíná ho nabízet nakladatelům. Přesnou proceduru doporučuji konzultovat s právníkem. Já tohle nikdy neměl moc potřebu řešit.

Sektorem Hirano to začalo

Jak jsi našel vydavatele pro svou prvotinu ty?

V roce 2007 jsem poslal svůj příběh Příliš blízké setkání do literární soutěže Cena Karla Čapka. A vyhrál jsem v kategorii novel. Pak mě kontaktoval jeden z porotců Egon Čierny z nakladatelství Poutník. Líbilo se mu to a ptal se, jestli nemám zájem navázat spolupráci. Řekl jsem, že ano a dal jsem mu přečíst rozepsané Pokračování diplomacie. Dohodli jsme se, že ho vydá. Román vyšel v červnu 2009 a od té doby píšu minimálně jeden román ročně.

Pokračování diplomacie je zároveň první knihou z rozsáhlého cyklu Sektor Hirano. Začít vydávat sérii od neznámého spisovatele může být riskantní. Nakladateli to nevadilo?

Nic proti neměl, ale u prvních dvou románů chtěl, aby fungovaly i jako samostatné knihy. Někteří mí čtenáři začali dokonce až pátým dílem Bitva o Sinaj a necítili se v ději ztracení. V každém románu totiž na začátku znovu stručně nastíním postavy a předcházející události.

Věděl jsi od začátku, jak Hirano skončí?

Stále se držím základní představy, kterou jsem měl na začátku. A průběžně při psaní zjišťuji, jakým způsobem se k vytyčenému cíli dostat. Tak se třeba objevili někteří noví hrdinové nebo vedlejší postavy získaly víc prostoru.

Kolik knih zbývá do konce série?

Nejnovější Simeral v plamenech je šestý, takže už jenom jedna. Je napsaná a vyjde v roce 2017.

Opravdu sedmým dílem Hirano skončí?

Ano. Čtenáři se mě ptají, jestli si to nerozmyslím, ale série je nenávratně ukončená. Teoreticky by se mohlo stát, že někdy napíšu román ze světa Hirana, ale byl by to úplně jiný příběh o dvě nebo tři generace později. Ale momentálně to neplánuji. Teď budu rád, že si od Hirana odpočinu.

mapa sektoru Hirano

Mapa  Sektoru Hirano.

Polévat knihu šampaňským je škoda

Na začátku prosince jsi křtil Simeral v plamenech. Je křest z hlediska propagace důležitý?

Pouze sekundárně. Nestává se totiž, že by se na křtu prodaly hromady knih (jsou samozřejmě výjimky). Ale bývají z něho hezké fotky, které pak autor využije na sociálních sítích. Na novou knihu tím upozorní i čtenáře, kteří na akci nebyli.

S křty máš hodně zkušeností. Jak ho zařídit?

Já se držím minimalistické formy, protože věřím, že v jednoduchosti je síla. Nejsem fanoušek různých tanečních a hudebních vystoupení. Kvůli nim lidé nepřišli. Také není ideální, když autor 45 minut předčítá ze svého díla. To by asi nikoho nebavilo. Takže já knihu stručně představím a pak o ní promluví kmotr. Následně polijeme knihu nebo mě šampaňským. Druhá varianta je efektivnější, protože se nezničí kniha, ale ten, kdo za ni může.

Na jaký svůj křest rád vzpomínáš?

Dvakrát jsem křtil knihu na závěrečném galavečeru Festivalu fantazie v Chotěboři. Program se skládá z různých vystoupení a vyhlášení cen. Jedním z typů programu jsou i křty, které trvají 5 – 10 minut. Přijde autor a kmotr, řeknou pár slov a knihu pokřtí. Organizátoři obvykle autorům rádi vyjdou vstříc, takže není problém křest do programu zařadit. O knize se tak dozví hned 200 diváků najednou. Dají se vymyslet i různé zajímavé věci. Třeba že vystřelíme špunt od šampaňského do publika a kdo ho chytí, dostane knihu zdarma. Nejraději vzpomínám na první takový křest na Festivalu Fantazie, kde mi knihu křtil David Weber.

Tvým klíčovým žánrem je military – ať už space opera nebo alternativní historie. Pokud začínající autory láká tento žánr, na co by si měli dát pozor?

Je důležité si uvědomit, že military příběhy jsou o lidech. Postavy musí být sympatické, protože až budou bojovat, mělo by čtenářům záležet na jejich přežití. Často se setkávám s poznámkou, že válečné příběhy jsou ze začátku moc upovídané. Ale stejně tak fungují klasické válečné filmy jako Ďábelská brigáda, Tucet špinavců nebo Bitva o Midway. První polovina snímku je příprava, ve které se potkáváme s postavami. Sledujeme je, jak spolu komunikují a jestli se mají rádi, nebo ne. Až v druhé polovině jdou do boje, kde to „teprve začne“. Ale kdyby chyběla ta předehra, vůbec nám na nich nezáleží.

Jestli vás zajímá psaní válečných příběhů, doporučuji článek Triumvirátu Postavy vs. celky.

České válečné lodě

Hirano jsi ještě neměl úplně dopsané a pustil ses do románu Nad českými zeměmi slunce nezapadá. Proč?

Když autor něco dlouho píše, potřebuje se trochu nadýchat čerstvého vzduchu a dělat něco jiného. V průběhu psaní Hirana jsem proto dokončil několik povídek, příběh ze série JFK a také Nad českými zeměmi slunce nezapadá.  V tu chvíli mě to bavilo víc než Hirano.

Nápad Českých zemí je dost neobvyklý, co tě inspirovalo?

Pár měsíců jsem tehdy hrál počítačovou hru Civilizace V. Nejraději jsem měl námořní mapu, kde klidně mohly USA bojovat s Egyptem nebo Rakousko-Uhersko obsadit Koreu. Druhým impulzem byla má práce v logistické firmě, která se zabývala námořní dopravou. Vyřizoval jsem doklady k zaoceánským nákladním lodím. A zároveň jsem měl na stole prostírání s mapou světa, na kterou jsem se patnáct měsíců díval. Vymyslel jsem si fiktivní lodičky a nechal mozek, aby si s nimi hrál.

Jak jsi vytvořil zápletku?

Spisovatel Tom Clancy říkal, že příběh vzniká ze dvou základních otázek. Co kdyby? A co potom? Když je pořád opakujeme, vytvoříme celou zápletku. Podobně jsem to udělal i já. Má první otázka byla: Co kdyby na moři bojovalo české námořnictvo? Ale jak by to bylo možné? Musely by se zvednout hladiny oceánů. Kdo bude protivník? Zaujalo mě carské Rusko. Ale aby měli Češi šanci vyhrát, nemohla být mezi nimi a Rusy pevnina. Pouhé zvednutí moří mi přestalo stačit, protože Karpaty by se nezatopily. Proto jsem vymyslel katastrofu, která vymaže celou Ukrajinu a mezi Duklou a Smolenskem vznikne moře.

Nad českými zeměmi slunce nezapadá

Nad českými zeměmi slunce nezapadá

Každá postava má své jméno

V románu pracuješ s hodně postavami. Víme, co si myslí Češi i Rusové a hlavní hrdina je naopak dost potlačený. Je to v žánru obvyklé?

Ne, spíš to záleží autor od autora. Třeba Robert A. Heinlein v Hvězdné pěchotě píše z pohledu hlavního hrdiny. Naopak David Weber nebo John Ringo využívají pohled mnoha postav. Tento přístup mi je bližší, protože mě zajímá širší aspekt války. Chci vědět, co si myslí lidé na různých úrovních a na odlišných stranách konfliktu. Právě to dá dohromady celou mozaiku. Ukáže se, že nepřátelé nejsou bezejmenní ďáblové, ale lidé se svými plány, kteří věří, že dělají správné věci.

V románu se to hemží různými jmény, protože máš pojmenované i epizodní postavy. Proč?

Má to dva hlavní důvody. Vedlejší postava se pak může snáze dostat důležitější roli, pokud se mi to hodí. V Sektoru Hirano to byl třeba případ Sun Lin-shina, který má v prvním dílu jen štěk. Aniž bych to plánoval, v druhém románu dostal větší roli a ve Volání do zbraně je to už jedna ze tří ústředních postav. Druhým důvodem je, že příběh je psaný z pohledu hrdinů a je přirozené, když znají jména lidí kolem sebe. Nemohou své kolegy stále nazývat poručík a podobně.

Jak pro ně vymýšlíš jména?

U hlavních postav o tom dost přemýšlím.  Třeba u Lukáše Berga jsem nechtěl typicky české příjmení a hledal jsem něco neutrálního. Jméno Martina Melichara jsem zrecykloval z jednoho nepublikovaného příběhu. Ale u vedlejších postav to tolik neřeším. Když je to Rus, podívám se na seznam ruských jmen a nějaké vyberu. Ale teď při psaní druhého dílu Českých zemí je to obtížnější, protože musím pro všechny Rusy vymyslet dvě jména. V té době se totiž běžně oslovovali i křestním jménem otce – třeba Alexandře Ivanoviči.

Pokud řešíte, jak pojmenovat postavu, mrkněte na článek 6 tipů jak dát literárnímu hrdinovi správné jméno.

V románu používáš mnoho lodí různých typů. Vymyslel sis je?

Nejsem takový odborník, abych si vymýšlel něco úplně nového. Proto lodě vychází z reálného předobrazu. Třeba ruské bitevní lodě třídy Alexandr Něvský, které jsou v knize, mají lepší ráži děl než reálný německý Bismarck, ale menší než japonské Jamato.

Česko-slovenské království je v Honzově románu námořní velmocí.

Česko-slovenské království je v Honzově románu námořní velmocí.

I negativní recenze může zvýšit prodeje

Jak jsi pro České země hledal nakladatele?

Nejdřív mě dvě nakladatelství odmítla a poté jsem se domluvil s Robertem Pilchem z Brokilonu. Teď už víme, že se kniha dobře prodává, ale tehdy to nikdo netušil.

Čím si vysvětluješ její úspěch?

Není to prvoplánově fantasy nebo sci-fi. Někteří čtenáři se totiž těchto nálepek bojí a říkají si, že je to něco, co nečtou. Románu také pomáhá dobře míněné vlastenectví, které části lidí chybí. Tedy ne vlastenectví na úrovni hulákajících skinheadů, ale spíš na úrovni českých letců v RAF. Někdo dokonce České země přirovnal k Nebeským jezdcům s tím rozdílem, že se odehrávají na moři.

Většina recenzí na román Nad českými zeměmi slunce nezapadá byla pozitivní a snad jen jedna román ztrhala. Na Facebooku jsi pak psal, že ti to zvedlo prodeje. Jak je to možné?

Podle mě neexistuje nic jako negativní marketing. Ať už je recenze pozitivní nebo negativní, splní cíl, protože se o knize mluví. Pod tou recenzí se na Facebooku vedla živá diskuze, a proto se lidem příspěvek stále zobrazoval na jejich zdi. Takže například takto to může pomoci. Podobný závěr vyplývá i z výzkumu Amazonu, který zjišťoval, jestli se lépe prodávají knihy s pěti hvězdičkami a hůř ty s jednou hvězdičkou. Ukázalo se,  že nejlepší prodeje měly produkty s největším počtem uživatelských recenzí a nezáleželo na tom, jestli kritizovaly nebo chválily.

Může negativní recenze pomoci ještě nějakým způsobem?

Když vyšla má první kniha, v jedné diskuzi pod článkem ji čtenář obsáhle zkritizoval.  Jenže o tom člověku většina lidí z fanouškovské komunity věděla, že mám rád naprosto odlišné věci než oni. A řekli si, že když se mu to nelíbí, asi to bude dobré.

Teď chystáš druhý díl. Můžeš něco prozradit o ději?

V létě jsem byl na dovolené na Islandu a rozhodl jsem se, že chci ostrov zakomponovat do děje. Protože Island se nejspíš nezatopil a nakonec dost souvisí s hlavní zápletkou.

Kdy kniha vyjde?

Pokud vše půjde podle plánu a já ji dopíšu během několika měsíců, mohla by podle nakladatele vyjít na podzim 2017.

Spisovatelem na volné noze

Čím se živíš na volné noze?

Je to kombinace, čistě psaním se neuživím. Ale autorské honoráře už tvoří nezanedbatelnou část mých příjmů. Jinak učím na University of New York in Prague a pro jednu firmu jsem dělal marketingovou komunikaci a PR. Funguje to, na volné noze jsem rok a čtvrt a zatím jsem stále neumřel hlady.

Píšeš pravidelně?

Každý den se snažím napsat 2000 slov (cca 8 NS). Ne vždy se mi to podaří, ale většinou ano. Někdy píšu dopoledne, jindy večer – pravidelnou dobu nemám.

Pomáhají ti v psaní deadliny?

Deadline na povídku nebo článek funguje dobře. Na román taky, ale pokud si autor nedá každodenní dílčí deadliny, může se stát, že dlouho nic nenapíše a pak všechno honí na poslední chvíli. Proto mám svůj denní limit 2000 slov. Dal jsem si ho až v červenci, předtím jsem psal minimálně 600 slov. Ale měl jsem sklon se flákat. Pokud mám napsat 2000 slov, pořád mi zbývá volný čas, ale vím, že nemůžu čas na psaní strávit koukáním na Facebook. Při tomto tempu začne román velmi rychle narůstat a výhodou je, že se vám neodcizí postavy, když jste s nimi každý den. Za tři měsíce můžete mít román hotový. Pak samozřejmě následují korektury, druhé a třetí čtení. Tímto tempem zvládnete napsat 2 romány ročně.

věnování v románu Nad českými zeměmi slunce nezapadá

Věnování v románu Nad českými zeměmi slunce nezapadá.

Trocha drzosti prospívá

Už jsi zmínil, že jsi napsal jeden díl do série JFK. Jak ses k tomu dostal?

Známí mi několikrát řekli, že bych měl zkusit něco napsat do JFK. A tak jsem poslal e-mail jednomu z otců série Jiřímu Walkeru Procházkovi s tím, že za sebou mám několik románů a rád bych zkusil i JFK. A Jirka mi odpověděl něco ve smyslu: „Tak jo.“ Takže si myslím, že v omezené a zdvořilé míře by se autor neměl bát být drzý.

Co ti nejvíc pomohlo se v tvůrčím psaní zlepšit?

Sleduji jiné autory, povídám si s nimi nebo čtu jejich postřehy o psaní. Nejsem velký fanoušek Stephena Kinga, ale baví mě jeho tipy (pozn. kniha O psaní). Také mám rád texty od scénáristy J. Michaela Straczynskiho.

Máš vystudovaný marketing. Co děláš pro propagaci svých knih?

Jako většina autorů musím počítat s nulovým rozpočtem na reklamu. Takže mám autorskou stránku na Facebooku, kam se snažím dávat každý den nebo dva příspěvek. Když se na stránce něco děje, lidé mají důvod se vracet. Také jezdím na různé fanouškovské akce. Je to spíš sekundární marketing, protože tam nechodím, abych si dělal reklamu. Na cony jsem jezdil ještě mnohem dřív, než jsem začal publikovat. Obecně je dobré být v povědomí.

Máš ještě nějaký tip, jak se propagovat?

Spisovatel Juraj Červeňák říká, že když autor dopíše knihu, má si sednout na zadek napsat další. Když totiž máte na poličce v knihkupectví jednu knihu, snadno zapadne. Když tam stojí dvě nebo tři, je to už lepší, protože pro čtenáře je to signál, že to možná stojí za přečtení. Jinak by vás nevydali víckrát. A za pár let můžete mít jako Juraj celou poličku nebo dokonce regál. A samozřejmě každá vaše nová kniha vytáhne prodeje té předchozí. Takže pište a až něco dopíšete, tak piště něco dalšího.

Medailon Jan Kotouč

  • Jan KotoučNarodil se v roce 1987, žije v Praze.
  • Pracuje jako spisovatel a lektor na volné noze.
  • Dříve se živil jako redaktor v nakladatelství Olympia.
  • Vystudoval obor Komunikace a masmédia na University of New York in Prague.
  • Publikoval šest románů ze série Sektor Hirano (2009 – 2016), novelu Příliš blízké setkání (2010), příspěvek do série JFK s názvem Invaze (2013) a knihu Nad českými zeměmi slunce nezapadá (2016).
  • Kotoučovy povídky vyšly v časopisech Pevnost, XB-1 a knižních sbornících.
  • Jeho dvoudílný román Tristanská občanská válka získal cenu Kniha roku 2012 v anketě Aeronautilus.
  • V roce 2008 vyhrál kategorii novel s příběhem Příliš blízké setkání  v soutěži Cena Karla Čapka.
  • Patří k zakladatelům českého fanklubu světa Honor Harringtonové od autora Davida Webera.

Zajímá vás, jak vznikají rozhovory na Literární alchymii? Přijďte v sobotu 4. 2. 2017 na moji pražskou přednášku s názvem 9 tipů, jak napsat skvělý rozhovor.

Další rozhovory se spisovateli

Vojtěch Žák: První crowdfunding mi vybouchl, podruhé jsem peníze na román vybral

Hanina Veselá: Nejlepší betačtenáři? Lidé, o kterých víte, že se jim příběh nemusí líbit

Jiří Walker Procházka: Vykašlat se na propagaci svých knih je literární sebevražda

Miroslav Žamboch: Do pořádného hrdiny musíte vložit kus sebe

Vilma Kadlečková: Mycelium jsem propagovala v kostýmu mimozemšťana

Leonard Medek: Na honorář za první knihu stále čekám

3 komentáře

  1. Arenga

    díky za pěkný rozhovor, ráda jsem si ho přečetla
    2000 slov, jak jsem si tak přepočítávala, je cca 13000 znaků – hm, můj rekord je 12000 ta jeden den, limit mám minimálně 2000 znaků denně, průměrně napíšu trochu víc, ale ne o moc…

    • Katka

      Ahoj, jsem ráda, že se rozhovor líbil. Myslím, že u limitu nejde ani tolik o to, jak je vysoký, ale jestli se ho daří průběžně plnit. To je myslím nejdůležitější. 🙂

      • Arenga

        jasně, příliš vysoký limit, na který člověk v podstatě nemá šanci dosáhnout, je akorát demotivující – raději nižší a plnit plán na 130% 😀
        na druhou stranu, já si to sčítám, takže co jeden den nenapíšu (pokud objektivně napsat můžu), přelévám si dál a naskakuje mi to 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

© 2024 Literární alchymie

Šablonu vytvořil Anders NorenNahoru ↑