Literární alchymie

Tvůrčí psaní od A do Z

Pitevna: Středověký Sherlock Holmes pátrá v klášteře

toskánsko

Děj Jména růže se odehrává ve fiktivním opatství. Foto: Antonio Cinotti

Zase jedna čarodějnice na hranici, výborně. O jednoho ďáblova přisluhovače méně, že ctihodný inkvizitore? Hlavní hrdina věhlasného románu Jméno růže od Umberta Eca ale rozhodně není typickým potíračem zla.

Dobrovolně své řemeslo pověsil na hřebík a žádného člověka nikdy neupálil. Díky svému bystrému mozku a otevřené mysli totiž vždy zjistil, jak se věci mají. Zdánlivě nadpřirozené věci pokaždé dokázal vysvětlit.

Ale jedna věc jsou vesnické čarodějky a něco jiného poselství o Apokalypse. V benediktýnském klášteře, kam hrdina Vilém přichází s poselstvím, umírají jeden po druhém mniši. A jejich smrt nese vždy znamení jedné z sedmi polnic Apokalypsy. Opravdu se blíží Antikrist, jak prorokuje starý mnich?

Od koho jiného bychom se měli tvůrčí psaní učit než od mistrů v oboru. Proto jako první knihu v pitevně rozeberu právě Jméno růže.

Žánr

Kdo by chtěl označit Jméno růže za „pouhou“ detektivku, má smůlu. Kromě detektivní linky hraje důležitou roli vyjednávaní s papežem a spory o to, co je a co ještě není kacířství. Do příběhu se dostává mnohem širší společensko-historický rozměr.

V učebnicích bývá Jméno růže označováno za postmoderní román a já s tím souhlasím. Postmoderní znamená, že jde o mix různých přístupů. Tady konkrétně je to zejména detektivka, historický román a filozofická esej.

Filmová adaptace se Seanem Connerym se scvrkla jen na detektivku. Na druhou stranu je to právě linka s mrtvými mnichy, která vám v paměti vydrží i deset let po přečtení knihy.

„Znáte club sandwich? Mezi třemi plátky toastu rajče, slanina, vejce, sýr… Ale ve filmu z toho všeho zbylo jen to rajče a sýr. Celý teologický, politický aspekt zmizel. Ale nestěžuji si, tohle všechno jsem dopředu věděl: když čtete Jméno růže, potřebujete na něj pět dní. Ale film? Ten trvá dvě hodiny.“

Eco v rozhovoru pro Víkend DNES

První věta:

„Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh.“

Hlavní hrdina:

Britský františkán Vilém z Baskervillu. Má asi padesát let, je štíhlý a středně vysoký. Z uší mu trčí chomáče nažloutlých chlupů. Tento báječný detail bohužel Eco při pročišťování nového vydání vynechal. Na svou dobu je nesmírně sečtělý a kromě Boha věří i ve vědecký pokrok. Myslí logicky, ale dokáže přiznat pochyby.

Protože žádná opravdu charismatická postava nemá jen kladné vlastnosti, tak Vilémovým černým puntíkem je, že svůj rozum dává rád na odiv, až to trochu zavání pýchou.

„Někdy, hlavně za pobytu v opatství, prochodil celé dny po zahradě a prohlížel si byliny, jakoby  to byly chryzoprasy nebo smaragdy, a jindy jsem ho viděl, jak přechází po kryptě, kde byl uložen poklad, a dívá se na skříňku posázenou smaragdy a chryzoprasy, jako by to byl keřík durmanu.“

str. 20

Zarámování:

Eco knihu úmyslně vydává za přepis středověkého rukopisu Adsa z Melku. Jde o známé literární klišé, ve kterém se autor odvolává na smyšlený starobylý zdroj informací.  Předmluva je nadepsána: „Starý rukopis, přirozeně.“ Tím už od počátku dává najevo, že jde o fikci. Jak ale sám přiznává ve Zpovědi mladého romanopisce, většina čtenářů to nepochopila a byl zaplavovaný dopisy s dotazy, jestli rukopis skutečně existoval.

V předmluvě popisuje dlouhou fiktivní historii rukopisu. Dozvídáme se, že se mu poprvé do ruky dostal šestnáctého srpna 1968. Zrovna v Praze čekal na jistou osobu, ale musel město narychlo opustit a odjet do Vídně. Je to samozřejmě narážka na invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa. Před revolucí to ale cenzoři nepovolili, proto v tehdejších vydáních Eco odjížděl z Dublinu. Spisovatel vycházel z vlastních zážitků, kdy ho v srpnu 1968 tanky zastihly v Praze. Více najdete v zajímavém rozhovoru.

Jméno růže jsem si vzala na dovolenou.

Kompozice:

Samotný děj je uvozený prologem, ve kterém stařičký Adso ospravedlňuje své vyprávění a představuje Viléma. Příběh se odehrává v sedmi dnech, podle nich je také text rozčleněn.  Text končí vzpomínkami Adsa, který po letech opatství znovu navštívil. Nakonec se vypraveč se čtenářem rozloučí zase ve své cele v melckém klášteře.

Pozor, následuje vyzrazení děje s rozborem zápletky. Pokud vás zajímá až závěrečný tip pro adepty tvůrčího psaní, přeskočte až na konec pod další vodorovnou čáru.


Zápletka:

Výklad zápletky nám zjednoduší autorovo rozčlenění textu do sedmi dní.

1. den

Adso a Vilém přichází do kláštera

na případu uprchlého koně je demonstrován Vilémův důvtip

hrdinové se seznamují s mnichy a opat je žádá o vyšetřování podivné smrti bratra Adelma

2. den

bratr Venantius je nalezený mrtvý v kádi krve

Vilém se touží dostat k vzácným spisům v knihovně, ale přístup je mu odepřen

„Pro muže, kteří zasvětili svůj život psaní, byla knihovna nebeským Jeruzalémem a zároveň podzemní říší někde mezi terra incognita a peklem. Knihovna je ovládala, ovládaly je její přísliby a její zákazy.“

str. 176

hrdinové odhalí tajnou cestu do knihovny a naleznou tam šifru, kterou psal Venantius

Jednotlivé dny se ještě dělí do liturgických hodin. Prima bývala kolem půl sedmé ráno.

3. den

pohřešuje se bratr Berengar

Adso se náhodně potkává s dívkou z vesnice, která ho svede (nejde jen o bezúčelnou erotiku, přítomnost dívky vysvětluje podezřelé chování některých mnichů)

4. den

je nalezena Berengarova mrtvola

Vilém odhalí, že správce kláštera kdysi patřil ke kacířům, ale asi nevraždil

přichází minorité na setkání s papeženci

Vilém s Adsem konečně zjistí, kde je v knihovně skrytá místnost, ale nedostanou se do ní

papeženský inkvizitor, který přijel na jednání, přistihne bláznivého mnicha Salvátora s Adsovou dívkou při magickém obřadu, kterým si chce muž zaručit, že mu dívka bude vždy po vůli; oba je bude soudit

5. den

bratr herbalista Severin nalezne ve své dílně tajemnou knihu, po které Vilém pátrá; přišli s ní do kontaktu všichni zemřelí

než mu však knihu předá, je Severin zabit a spis znovu zmizí (další gradace děje, autor k ní používá metodu oddalování)

6. den

knihovník Malachiáš je mrtvý

dějem zamíchá nová informace: nástupcem opata se obvykle stává právě knihovník

Vilém přemýšlí, jestli spíš než o ďábla nejde o mocenské intriky v klášteře

opat Viléma odvolává z pátrání

7. den

hrdinové se konečně v noci dostanou do tajné místnosti v knihovně, kde na ně čeká hlavní padouch

Jako ve všech detektivkách je to postava, do které byste to určitě neřekli – v tomto případě starý slepý mnich Jorge, který okraje knihy napustil jedem. Jak si mniši olizovali prsty, aby oddělili slepené stránky, otrávili se.

Motivem úmrtí tedy nejsou ďábelské svody ani boj o moc. Jorge, který pomáhal v knihovně než oslepl, brání druhý díl Aristotelovy Poetiky, který pojednává o smíchu. Ve skutečnosti se tento díl, který měl existovat, nikdy nedochoval.

Proč Jorgovi tolik vadila „obyčejná“ kniha?

„Že smích je vlastní člověku, to je znakem naší omezenosti jakožto hříšníků. Kolik myslí zkažených, jako je tvoje, by však z této knihy vytěžilo extrémní závěr, že ve smíchu spočívá dokonalost člověka! Smích zbaví na chvíli sedláka strachu. Zákon však nabývá platnosti pomocí strachu, jehož pravé jméno je bohabojnost. A z této knihy by mohla vzejít luciferská jiskra, která by založila v celém světě nový požár: a smích by se stal nový uměním, jaké neznal ani Prometheus, uměním jak zrušit strach.“

Jorge k Vilémovi, str. 457

při honičce  převrhnou lampu a začne hořet celá knihovna a pak i klášter

požár se nepodaří uhasit a přeživší mniši opouštějí ruiny

Vilém s Adsem také odchází a později se rozdělí a každý se vrací domů

Závěr může působit smutně, protože Aristotelova kniha shoří a Vilém si ji nikdy nepřečte. Zůstávají jen trosky. Na druhou stranu však lze brát požár symbolicky. Jako v očistném ohni v něm shoří středověké představy a nový svět se už brzy zrodí z plamenů jako fénix. A hlavní slovo v něm bude mít Vilémova pokroková věda.


Končí část vyzrazující zápletku.

Název:

O růži se v celém románě nikde nepíše. Až v posledním odstavci najdete zakopaného psa/květinu.

„Ve skriptorium je zima, otlačený palec mě bolí. To co jsem napsal, zanechávám nevím komu, nevím už k čemu: stat rosa pristina nomine, nomina nuda tenemus.“ (Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména držíme ve své moci.)

Citát je odkazem na středověký spor mezi nominalisty a realisty o pravou podstatu věcí.

strop

Papež v Avignonu, všude hordy kacířů a Antikristův příchod na dohled. Foto: Francisco Antunes

Zajímavost:

Pro postmoderní romány je typické dvojité zakódování.  Znamená to, že kniha má co nabídnout méně vzdělanému i více vzdělanému čtenáři. Každý si v ní najde to své. Znamená to například, že text může obsahovat množství narážek na jiná díla, které neznalý člověk nerozpozná. Ale nemělo by mu to výrazným způsobem kazit požitek z knihy.

„Připouštím, že když autor využívá tuto metodu dvojitého zakódování, navazuje jakési tajné spolčení s kultivovaným čtenářem, a že pokud někteří běžní čtenáři nezachytí kultivovanou narážku, můžou mít pocit, že jim něco uniká. Domnívám se však, že literatura neslouží pouze k pobavení a útěše. Jejím cílem je rovněž čtenáře provokovat a povzbuzovat, aby si tentýž text přečetli dvakrát, nebo dokonce několikrát, protože mu zatouží porozumět lépe. Mám tudíž za to, že dvojité zakódovaní není aristokratickou manýrou, nýbrž výrazem úcty k inteligenci a dobré vůli čtenáři.“

Umberto Eco: Zpověď mladého romanopisce

Tip pro psavce:

Zakódování je vyšší dívčí a rozhodně je to až nástavba základních principů tvůrčího psaní. Posunuje kvalitativně text na další úroveň.  Když se vám jako čtenáři podaří odhalit narážku, cítíte uspokojení, že jste autorovi rovnocenným partnerem.

Abyste napsali dvojité zakódování, musíte mít dobrý kulturní rozhled. Důležité je nepřeceňovat své čtenáře. Ujistěte se, že „intelektuálské“ narážky jsou jen koření. Ve chvíli, kdy se stanou momentem, který má klíčovou roli pro další děj, je to špatně. Když ho čtenář nepochopí, má po příběhu. Proto dbejte na to, aby si i méně znalí čtenáři přišli na své.

Příklad: Hlavní hrdina je pochází z Baskervillu, což je očividná narážka na Sherlocka Holmese. Možná právě nejslavnější román o tomto detektivovi se jmenuje Pes baskervillský.  Pokud si toho čtenář nevšimne, požitek z příběhu mu to nevezme.

Jestli si nejste jistí, zvolte variantu bez narážek. Když textu čtenář dobře neporozumí, znechutí ho to a bude si připadat hloupý. Příště raději sáhne po jiné četbě.

Bonusové citáty na závěr:

„Já jsem šel do chrámu a sedl si poblíž hlavního portálu. Byla sloužena mše, ale netrvalo dlouho a zbožně jsem usnul a dlouho spal, protože mladí podle všeho potřebují víc spánku než staří, kteří se už dost naspali a chystají se spát navěky.“

str. 174

„A v tomto nedobrém duševním stavu, neklidný jako Jidáš v noci na Zelený čtvrtek, jsem odešel s Vilémem do refektáře na večeři.“

str. 297

Citáty jsou z vydání v Odeonu v roce 1988.

Související články:

Tři věci, které se můžeme naučit od Umberta Eca

Jak Eco napsal bestseller po padesátce

6 Comments

  1. Jméno růže je výborná knížka, nedávno jsem si ji poslechla i jako výborně zpracovanourozhlasovou hru, abych si připomněla atmosféru.
    Už se těším, až rozpitváš další knihy, vypadá to na zajímavou rubriku. 😉

    • Katka

      17.8.2014 at 20:50

      Dá se ta hra někde poslechnout? Taky se těším na další rozpitvané knihy, moc mě baví podívat se pod povrch. Ale dát to všechno dohromady je hodně časově náročné, takže kdy bude další pitevna zatím nevím.

      • Dalo se to jistou dobu poslechnout v online archivu Českého rozhlasu, teď už ale myslím, že to smazali. Ale kdo hledá, najde. (kralovstvimluvenehoslova.cz) 😉

  2. Dana Hajná

    16.8.2015 at 17:48

    Moc dobrý nápad s tou pitevnou. Budu se těšit na další příspěvky. Přemýšlím nad knihami které jsem četla a v paměti mi uvízla kniha od Vlasty Javořické Zlatý ptáček.Mám ji přečtenou asi 3x a pokaždé mě vtáhne do děje. Tvorba paní Javořické je pro mě plná pohody a něhy a také popis skutečného života v 19.století. Je mi blízká snad i pro to že jako já pocházela z Vysočiny.

    • Katka

      17.8.2015 at 9:43

      Pokud vás kniha zaujala i na potřetí, musí být opravdu dobrá. 🙂 A takových moc není. Spoustu člověk sice slupne jako malinu, ale jedno čtení mu stačí.

  3. Dana Hajná

    16.8.2015 at 17:50

    A navíc si této spisovatelky vážím proto že své umění nezaprodala za velké peníze i když ji to bylo nabídnuto ale ona odmítla s tím že bude psát tak jak píše.

Napsat komentář

Your email address will not be published.

*