Knihy Haniny Veselé

Spisovatelka Hanina Veselá a její nejnovější knihy ze světa Asterionu.

Prsatá zrzavá telepatka s vražedným instinktem kobry královské. Taková je Magnólie, dvorní hrdinka spisovatelky Haniny Veselé.

V rozhovoru jsme si povídaly třeba o tom, jaké je to je psát příběhy ze světa, ke kterému má autorská práva někdo jiný nebo o tom, jak moc důležití jsou betačtenáři.

Dnes máš na kontě už několik knih a jsi zavedená spisovatelka. Jaké byly tvé začátky?

V roce 2004 jsem napsala svůj první fantasy román a nabízela ho nakladatelům. Jeden z nich by ho vydal, ale musela bych ho hodně přepracovat. Nedokázal mi však říct, jakým způsobem mám text upravit. A já to taky nevěděla. Takže jsem si řekla, že nechám román uležet a pak se uvidí. Nakonec nikdy nevyšel.

Tvým prvním publikovaným textem byla povídka Fortuno, toč!, která v roce 2004 vyšla v časopise Pevnost. To je docela prestižní záležitost, jak se ti to jako neznámé autorce podařilo?

Fortuno, toč! byla moje úplně první povídka, kterou jsem napsala. Šlo o začátečnické štěstí. V Pevnosti měli tehdy literární soutěž a čtenáři tam mohli posílat své povídky. V každém čísle pak jednu otiskli.

Později jsi o hrdince Mrakule z Fortuny, toč! napsala povídkovou knihu s názvem Mrakulin grimoár. Jak jsi našla nakladatele?

Povídka se líbila tehdejšímu šéfredaktorovi Pevnosti Tomáši Němcovi, který se o ní zmínil Jiřímu Vlčkovi. Ten tehdy stál za serverem Palmknihy (obchod s e-knihami) a měl i vlastní nakladatelství. Už nevím, jestli mě Vlček oslovil, nebo jestli jsem mu Mrakuliny příběhy aktivně nabídla. Ale každopádně to klaplo a nakladatel nepožadovat ani žádné úpravy. Měla jsem štěstí, tehdy bylo ještě možné vydat knihu povídek. V současnosti zájem o tento formát hodně poklesl.

Humorný Mrakulin grimoár později vyšel i jako e-kniha. Upravovala jsi při té příležitosti i text?

Ano, po pár letech člověk nějaké chyby odhalí. U znovu vydání určitě doporučuji revize, dělají to i spisovatelé formátu Vladimíra Šlechty.

Jak velký to byl zásah?

Šlo hlavně o stylistické věci. Snažila jsem se román upravit tak, aby se lépe četl. Takže jsem třeba nahrazovala slova, která se často opakovala. Ale děj zůstal stejný.

Magnólie a démon

Dvorní hrdinkou Haniny Veselé je zrzavá telepatka Magnólie.

Psaní ze světa, který vymyslel někdo jiný

Jsi známá hlavně svými příběhy ze světa Asterionu. Mnoho lidí Asterion vůbec nezná, co to je?

Je to český herní svět, který vznikl v devadesátých letech. Na jeho vymýšlení se podílelo mnoho autorů a slouží jako kulisa pro hraní RPG her jako Dračí doupě.

Infobox o RPG hrách

RPG hra je takzvaná hra na hrdiny. Patří do ní stolní hry (Dračí doupě, Dungeons & Dragons), počítačové hry (Word of Warcraft) a hry „na živo,“ pro které se používá označení LARP.

Dračí doupě je nejznámější česká stolní RPG hra. Ale nenechte se zmást označením stolní, u Dračáku nemáte žádný hrací plán jako v deskových hrách. Hráči představují různé postavy dle vlastního výběru (bojovník, čaroděj, trpaslík atd.).

Klíčovou osobou je účastník, který stojí mimo hru a celý příběh vypravuje. Říká se mu Pán jeskyně. On vymýšlí děj, který hrdinové prožívají.  Takže například vypráví: „Přišli jste k hradu, ale vstup hlídá tříhlavý pes.“ A pak přichází na řadu herní mechanismy.  Hráč si musí hodit kostkou, aby zjistil, jestli psa přemohl, nebo ne.

Asterion je český herní svět pro stolní RPG hry. Jeho autoři stvořili kulisy – vymysleli různé země, národnosti a zákonitosti, které v tomto světě platí. Pánům jeskyně stačí, když si připraví vlastní příběh. Pokud hru zasadí do Asterionu, ušetří si práci s vymýšlením „omáčky“ okolo.

Patřila jsi k lidem, kteří hráli Dračák v kulisách Asterionu?

Ne, nikdy jsem v Asterionu nic nehrála. Ale jednou jsem si přečetla o literární soutěži, které jsem se chtěla zúčastnit. Soutěžící měli poslat povídku ze světa Asterionu a ty nejlepší se pak dostaly do sborníku Hry s příběhem: Zločin a trest. Nastudovala jsem si reálie a má povídka Derteonský roh uspěla. A vznikla Magnólie.

Ve svých pracích využíváš svět, který vymyslel někdo jiný. Jak je to s autorskými právy?

Tvůrci Asterionu mají hlavní slovo. Oni jsou zodpovědní za to, aby byl Asterion konzistentní. Takže napíšu příběh a dám jim ho přečíst. Teprve až se ujistí, že neporušuji žádné z asterionských pravidel, může knížka vyjít.

Mají ke knihám hodně poznámek?

Jak kdy. Často jde o drobnosti, které mi unikly. Asterion je tak obsáhlý, že je popsaný ve čtrnácti herních modulech.  A člověk si přece jen nezapamatuje úplně všechny detaily.

Měli někdy i něco zásadního, kvůli čemu jsi musela výrazně zasáhnout do děje?

Ano, v novele Slza pro dračího pána jsem hrdinku Magnolii chtěla poslat meziplanetárním portálem na Modrý měsíc, kde se měla utkat s elfy. Ale správcům Asterionu se to nelíbilo. Portály obvykle fungují jen na kratší vzdálenosti a toto se jim zdálo už jako příliš velký zásah do univerza. Takže jsem to nakonec musela celé vymyslet jinak. Ale bylo to ku prospěchu, příběh je teď lepší.

Jaké jsou výhody a nevýhody psaní z cizího světa?

Výhodou je, že nemusím vymýšlet omáčku okolo a můžu se soustředit na příběh. Nevýhodou je, že si musím dávat pozor na pravidla a je nutné dobře znát reálie.

Je psaní ze světa Asterionu spíš výhoda nebo nevýhoda? Asterion má své fandy, takže ti si mohou tvé knihy kupovat. Na druhou stranu čtenáře, kteří o Asterionu nikdy neslyšeli, to může odradit.

To se asi nedá říct. Asterion má sice své fanoušky, ale jejich počty rozhodně nejdou do tisíců. Je pravda, že neznalost Asterionu může někoho odradit, ale knihy fungují i bez jakékoliv znalosti tohoto světa. Proto si myslím, že by se toho čtenáři neměli bát.

Mapa Asterionu

Správnému fikčnímu světu nesmí chybět mapa. Tady je ta asterionská.

Psaní ve vlnách

Jak dlouho jsi psala svůj poslední román Drak bere vše?

Rok a půl. Ale nepracovala jsem na něm celou dobu, mívám velké prodlevy. Když mě to chytne, jsem schopná napsat za dva měsíce tenčí román. Například u Drak bere vše jsem poslední třetinu knihy napsala za tři týdny. Teď se snažím psát víc pravidelně, ale ne vždy se mi to daří.

V jednom ze starších rozhovorů jsi zmiňovala, že jsi román Magnólie a démon napsala bez osnovy a docela ti chyběla. Už jsi ji začala používat?

U Drak bere vše jsem měla přesnou osnovu, ale bohužel jen ve své hlavě. Hodně jsem z ní zapomínala a často děj měnila. Psala jsem a dlouho jsem nevěděla, jak kniha skončí. Měla jsem jen jasno v tom, které postavy přežijí a které ne.  Ale u nového románu, na kterém pracuji, si už osnovu píšu.

Chodíš normálně do práce, jak si hledáš čas na psaní?

Píšu po večerech, o víkendech a o dovolených. Dost mi pomáhá, že se nekoukám na televizi. Když to na mě přijde, tak píšu rychle a intenzivně. Spím třeba pět hodin denně, jsou jen studené večeře a  ostatní povinnosti stojí.

Říkala jsi, že píšeš ve vlnách. Dokážeš si „psací“ náladu něčím navodit?

Pokouším se o to. Sednu si a snažím se psát. Je to lepší než nic a tvůrčí blok se mi tak většinou podaří překonat.

S kolika betačtenáři spolupracuješ?

Magnólii a démona četlo deset lidí, Drak bere vše už jen čtyři. Nezáleží ani tak na tom, kolik betačtenářů text čte, ale jak kvalitní zpětnou vazbu dokáží dát.

Dost autorů se potýká s tím, že jejich betačtenáři mají na jednu věc naprosto opačné názory. Stává se ti taky?

Úplně běžně.

Jak to řešíš?

Pokud jeden něco strhá, dám text dalšímu. Když nemá s pasáží problém a já si za ní stojím, nic neupravuji. Ale jestli se víc čtenářů shodne na tom, že je něco třeba změnit, tak i když si myslím, že je to dobré, tak to upravím. Přece jen nepíšu pro sebe, ale pro čtenáře. Důležité je dát text hlavně lidem, u kterých tuším, že se jim nemusí líbit. Od nich totiž dostanu mnohem lepší zpětnou vazbu než od lidí, kteří mají příběhy s Magnolií rádi a těší se na další.

Kdy se k textu dostanou betačtenáři?

Dřív jsem dávala ke čtení až celý rukopis. Ale román, na kterém pracuji, je psaný úplně jinak, a tak jsem ho dala k betačtenářům už po první čtvrtině textu. Potřebovala jsem se ujistit, že funguje.

Magnólie: Krev teče vždycky červená

Návrh obálky nové knihy Haniny Veselé s názvem Magnólie: Krev teče vždycky červená

Rukopis je hotový. Co dál?

Jakých chyb by se měl začínající autor vyvarovat při hledání nakladatele?

Neměl by ho oslovovat, pokud jeho rukopis není perfektní.  Nakladatelé mají opravdu málo času a nabízené dílo by mělo být nadprůměrné.

Ale jak může autor poznat, jestli je jeho dílo tak dobré?

To je těžké, on sám si samozřejmě myslí, že příběh je geniální. Vždy by si to měl nechat zhodnotit od někoho jiného. Proto jsou tak důležití kvalitní betačtenáři. Ale taky je potřeba říct, že důvodem odmítnutí nemusí být nízká kvalita díla. Možná má jen nakladatel jiný vkus nebo není nabízený žánr zrovna v módě.

Některá nakladatelství autorům nabízí, že jejich knihu pod svou hlavičkou vydají, když si zaplatí náklady ve výši cca 70 000 Kč. Co si myslíš o tomto způsobu publikování?

Nedoporučuji ho a divím se, že do něho autoři jdou. Můžou si poškodit jméno. Většina těchto knih totiž není tak dobrá. Kdyby byla, vydá ji nakladatel normálním způsobem. Navíc to poškozuje i celý knižní trh. Knih už je tak nadprodukce a opravdu kvalitní romány kvůli tomu mohou zapadnout. Nebo třeba čtenář sáhne po takové knize, není spokojený a příště si už od českého autora nic nekoupí.

Který způsob propagace knih se ti nejvíc osvědčil?

Největší dosah mají asi recenze v tištěných časopisech a na literárních webech, případně ještě placená reklama na Facebooku.

Jak do těchto médií může autor svoji knihu dostat? Posíláš jim nabídku recenzního výtisku?

Ne, většinou si výtisk vyžádají sami u nakladatele.

Jedním z nástrojů propagace jsou i internetové stránky autora. Ty žádné nemáš a jsi v tom docela výjimka. Proč?

Nemám ráda, když jsou autorské stránky „mrtvé.“  Já naopak chci, aby se na mém webu stále něco dělo, ale to vyžaduje dost práce. Ale do konce roku bych chtěla vlastní web spustit, teď řeším grafiku. Nelíbí se mi, když web vypadá amatérsky.

Ukázka z Magnólie a démona.

Každá kapitola v knize Magnólie a démon začíná citátem jedné z postav.

Betačtenáři jsou spisovatelův poklad

Co ti pomohlo se v psaní nejvíc zlepšit?

Kvalitní betačtenáři. Trvalo mi dlouho, než jsem je našla, ale stálo to za to.

Co bys poradila začínajícím autorům?

Aby hodně psali a dali to číst co nejvíc lidem, kteří jim dokáží poradit. Zlepšovat se v řemeslné stránce psaní je totiž moc důležité. I dobrý příběh můžete špatným řemeslem zabít. Užitečné je i zkoušet psát scény, které jsou vám trochu proti srsti. Pro mě to jsou třeba erotické scény. Zdá se mi, že je těžké je napsat tak, aby to nebylo porno. Náročné jsou pro mě i akční pasáže, protože sama nešermuji. To se pak snažím, aby si text přečetl i nějaký šermíř a upozornil mě na chyby.

Takže máš dvě skupiny betačtenářů? Jedny obecně na příběh a druhé třeba oborově specializované?

Ano, snažím se, aby mé příběhy četli i lidé s lékařským vzděláním a upozornili mě na věci ohledně zranění postav a podobně.

Knihy Haniny Veselé.

Knihy Haniny Veselé, ve kterých vystupuje  hrdinka Magnólie.

Sen o pořádném příběhu

Jmenuješ se Hana, ale používáš pseudonym Hanina. Proč?

Jméno Hana se mi zdá dost tvrdé a tak raději používám Hanina. Říkají mi tak i přátelé a známí.

Jaký je tvůj největší spisovatelský sen?

Napsat něco pořádného, co se mi bude líbit i po letech. Jsem totiž dost kritická a na všem vidím mouchy.

A na čem aktuálně pracuješ?

Píšu román Magnolie: Krev teče vždycky červená a mám rozpracovaných několik povídek. Ráda bych také napsala román z vlastního světa.

O Hanině Veselé

  • Hanina VeseláNarodila se v Praze, kde dodnes žije.
  • Pracuje jako právnička.
  • V roce 2007 vydala humornou fantasy Mrakulin grimoár.
  • Ze světa Asterionu napsala tyto novely a romány: Magnolie a démon (2012), Slza pro dračího pána (2014), Drak bere vše (2015) a několik kratších příběhů (např. Studená krev ve sbírce Marellion. Tato povídka je samostatně k dispozici také na Palmknihách jako volně stažitelný ebook).
  • Její povídky najdete i v časopisech a povídkových sbornících (např. Pevnost nebo Hry s příběhem).
  • Pro fantasy a sci-fi web Sarden píše knižní recenze.
  • Mezi její další záliby patří chov želv, fotografování a cestování.

Tajemný Asterion

Já osobně patřím mezi lidi Asterionem nepolíbené. Tvorbu Haniny Veselé i její hrdinku Magnólii jsem zaznamenala už dřív, ale vždycky mě odradilo úsloví „ze světa Asterionu.“ Vůbec jsem nevěděla, co je Asterion a bála jsem se, že bez jeho znalosti nemůžu knihy číst.

Ale byla to naprosto zbytečná obava. Četla jsem Magnólii a démona a Slzu pro dračího pána a má neznalost Asterionu mi vůbec nevadila. Stejné to bylo s knihou Sbírka ctností od Petry Lukačovičové. Ta se odehrává ve světě inspirovaném RPG hrou Unknown Armies, o které jsem v životě neslyšela, a taky to bylo úplně v pohodě. Takže si myslím, že se knih z neznámých fikčních světů není potřeba bát. :)

Staňte se fanoušky Literární alchymie i na Facebooku nebo na Twitteru a včas se dozvíte o dalším spisovatelském rozhovoru.

Další rozhovory se spisovateli

Jiří Walker Procházka: Vykašlat se na propagaci svých knih je literární sebevražda

Miroslav Žamboch: Do pořádného hrdiny musíte vložit kus sebe

Vilma Kadlečková: Mycelium jsme propagovala v kostýmu mimozemšťana

Leonard Medek: Na honorář za první knihu stále čekám