Tereza Matoušková

Být na Facebooku už v dnešní době k propagaci knih nemusí stačit. Stále větší roli hraje YouTube a Instagram. Právě proto jsem o rozhovor požádala Terezu Matouškovou, která mezi českými spisovateli patří mezi YouTube průkopníky.

V rozhovoru jsem se ptala na to:

  • co ji na natáčení videí překvapilo,
  • z jakého důvodu začala být aktivní na Instagramu,
  • proč někdy nefungují recenzní výtisky,
  • jak se rychle přenést přes negativní komentář v knižní databázi,
  • jak svoji knihu dostat mezi lidi,
  • jak zařídit, aby si autora všimla média,
  • kolik hodin denně píše a jak si na to najde čas,
  • co obnášela její práce v nakladatelství,
  • kolik rukopisů „z ulice“ projde dál,
  • jaké chyby mají tyto texty společné,
  • jak má vypadat formátování rukopisu,
  • jaké jsou její zkušenosti se samonákladem,
  • o čem je román, který jí právě vyšel, a co dalšího chystá.

Kdo není na YouTube, jakoby nebyl

Proč ses rozhodla začít s YouTube?

Myslím si, že je důležité, aby šel autor s dobou. Být spisovatelem není jen o psaní knih, ale i o poskytování servisu čtenářům. Tedy o tom, že s nimi komunikuji na blogu, na sociálních sítích nebo právě na YouTube.

Jaký obsah na YouTube dáváš?

Svůj kanál koncipuji jako doplněk ke spisovatelské tvorbě. Proto na něm jsou videa z akcí, komentáře k aktuálnímu dění na literární scéně a někdy i něco osobnějšího. S videi jsem začala v lednu, takže se to stále vyvíjí. Kromě toho s přítelem chystáme druhý projekt, který bude v angličtině a má se týkat se deskových her a filmů.

Kdo ze zahraničních autorů je pro tebe inspirací?

Třeba Neil Gaiman, který často komunikuje se čtenáři pomocí videí. Pro inspiraci koukám i na nejznámější youtubery z mainstreamové komunity.

Ti ale často dělají dost ulítlé věci. Máš nějakou hranici, za kterou bys na YouTube nešla?

Na YouTube jsou populární různé výzvy nebo nachytávky, ale většina z nich mi připadá přihlouplá. Chápu, že to někoho baví, ale já bych do toho nešla. Chci, aby můj kanál odrážel psaní knih – točit videa, jak někoho nachytávám, by asi nebylo to pravé.

Válka zrcadel

Nejnovější román Terezy Matouškové se jmenuje Válka zrcadel.

Ve dvou se to lépe táhne

Jak vznikají tvá videa?

Pracujeme na nich společně s přítelem. Já vymýšlím obsah a účinkuji, on natáčí a stříhá. Natáčení bereme docela vážně. Pořídili jsme si kameru a stativ. Když chce člověk oslovit publikum, měl by si dát záležet na tom, aby byl výsledek kvalitní i po technické stránce.

Jak vypadá samotné natáčení?

Pevný scénář nemám, ale dopředu si rozmyslím, co chci říct. Zatím obvykle natáčíme doma, takže na to musíme vždy vyklidit prostory. Poslední dobou zkoušíme točit i v terénu.

Jak dlouho zabere příprava videa?

Samotné natáčení trvá asi hodinu. Nejvíc času zabere stříhání. To trvá 3 až 5 hodin. Pokud je náročnější, tak někdy i celou noc.

To je tedy hodně práce. Zvládla bys to, i kdybys měla všechno dělat sama?

Bylo by to dost náročné, ale šlo by to. Každopádně ve dvou se to lépe táhne. Rozdělíte si práci a vzájemně si vychytáte nedostatky.

Mluvit na kus kovu

Překvapilo tě něco na videích?

Nečekala jsem, že bude mluvení na kameru tak náročné. Jsem zvyklá mluvit před lidmi na besedách nebo workshopech a myslela jsem, že kamera nebude problém. Ale pak jsem si před ní sedla a měla úplný zásek. Dlouho mi trvalo, než jsem si zvykla mluvit na kus kovu a nezasekávala se po každé větě. Druhá část přijde, když je materiál natočený. To, co jsem si myslela, že bude vypadat dobře, vypadá špatně a naopak. A taky si člověk musí zvyknout slyšet svůj vlastní hlas, ale s tím mají problém asi úplně všichni.

Letos na jaře sis založila i Instagram. Proč jsi zvolila zrovna tuto síť?

Všimla jsem si, že tam je hodně fanoušků knížek, kteří si fotí své knižní úlovky. Instagram mi přišel jako vhodný nástroj, který jde velmi rychle a efektivně obsluhovat z telefonu. A navíc má člověk skoro okamžitě zpětnou vazbu. Výhodou je, že přes různé hashtagy se k jeho práci dostanou i lidé, kteří ho předtím neznali. Pro mě je to tedy další způsob, jak dát vědět o tom, co dělám.

Tvořit obsah na všechny kanály musí být časově náročné, jak to zvládáš?

Říkala jsem si, jak si to hezky zorganizuju. Dopoledne budu psát a pak vyřizovat e-maily. Potom vytvořím obsah na sociální sítě a pak budu zase psát. Ve skutečnosti to není tak ideální.  Člověk vždy bojuje s tím, aby neprokrastinoval a držel si disciplínu.

Válka zrcadel

Hlavní hrdinkou Války zrcadel je čarodějka Ankara.

Prodej vlastních knih

V zimě jsme se bavily o tom, že si myslíš, že posílání recenzních výtisků moc nefunguje. Proč?

Nedá se říct, že nefunguje. Recenze chápu jako určitý čtenářský servis. Zájemce si hledá o knížce informace, dozví se, o čem je a jak se líbila někomu, kdo je sečtělý a případně má i literární vzdělání. Ale co se týče samotného marketingu, mám jisté pochybnosti. Knížce samozřejmě pomáhá, když se o ní píše, ale často počet recenzí neodpovídá prodanému množství knih.

Když je recenze nebo komentář na některé z knižních databází negativní, vždy to zamrzí. Máš nějaký způsob, jak se přes to rychleji přenést?

Už jsem si zvykla. Mám své poměrně náročné čtenáře, kterým se má tvorba líbí. Když někomu kniha nesedne, v zásadě to nic neznamená. Ten člověk pro mě nemusí být úplně ztracený. Stalo se mi, že mi na databázi přistál velmi ošklivý komentář. U jiné knihy byl další komentář od stejného pisatele s tím, že se mu to líbilo. Není tedy důvod, aby se to autorů dotýkalo víc, než je zdrávo, natož aby kvůli tomu přestali psát. To by byla opravdu hloupost.

Na různé akce jako třeba posezení v čajovně nosíš výtisky svých knih k prodeji. Je to efektivní způsob, jak dostat knihu mezi lidi?

Záleží, na jaké úrovni je autor. Pokud je začínající, je to absolutně nezbytné. Jestli je zavedený, je to spíš péče o fanoušky. Jiné to je, pokud má spisovatel opravdu velkou prodejnost jako třeba Petra Neomillnerová, František Kotleta, Pavel Renčín nebo Miroslav Žamboch. V tom případě je z prodejního hlediska chození po čajovnách ztráta času.

Já osobně mám trochu problém někomu tváří v tvář svůj příběh nabídnout. Jak to máš ty?

Pomáhá mi vědomí, že člověku nabízím něco, co já sama považuji za dobře odvedenou práci. Příběh navíc zaujal nakladatele natolik, že ho vydal a jsou lidé, kteří ho čtou. Vždycky ale doporučuji jenom tehdy, pokud si myslím, že by se čtenáři román líbil. Třeba na Světě knihy jsem prodávala na stánku nakladatelství Epocha, a když tam přijde paní s malým dítětem, svůj příběh jí nabízet nebudu. Ale pokud se zastaví fantazák, který má rád Sapkowského, tak mu svou knihu klidně doporučím. Pokud ho zaujme, koupí si ji a já mu ji podepíšu, takže to má i s určitým zážitkem. Nejhorší, co se může stát, je, že se mu nebude líbit. Ale to by se mohlo stát, i kdyby po románu sáhl v knihkupectví.

Být vidět v médiích

Z českých autorů fanstastiky patříš k těm,  kteří jsou víc vidět v on-line médiích. Čím to je? Musíš mít štěstí, aby si tě média všimla, nebo se tomu dá trochu pomoci?

Nejefektivnější způsob, jak tomu pomoci, je psát dobře a pravidelně, mít své čtenáře, mluvit s lidmi od „fochu“ a mít kontakty. Pokud je člověk začínající autor, který nemá za zády velké nakladatelství, je těžké média oslovit – a to i ta fandomová. Když už spisovatel pravidelně publikuje, fandomová média se začnou zajímat  a přijdou nabídky na rozhovory. Spoustu práce odvede nakladatelství, které nabízí knihu recenzentům.

Fandomová média ale čte jen docela úzký okruh lidí. Co masmédia?

Dostat se do masových médií je pro autory fantastiky problém. V libovolném lifestylovém magazínu najdete rozhovor s druhořadými až třetiřadými herci, ale na rozhovor se spisovatelem narazíte zřídka. A pokud ano, tak je to laureát Magnesie Litery nebo bestsellerista jako Michal Viewegh, Emil Hakl či Evžen Boček.  Ale určitě to nebude autor sci-fi, který vydal dvě knihy a má 2000 čtenářů. Nikam se nedostane, protože není vidět v televizi.

Děti vánice

Román Děti vánice se odehrává ve světě Podmoří.

Nový román mimo Podmoří

Všechny tvé předchozí knihy se odehrávají ve světě Podmoří. Válka zrcadel, která vyšla v dubnu, je ale výjimka. Jak se žánrově liší od Podmoří?

Obě knihy jsou fantasy, ale v rámci subžánrů se odlišují. Podmoří je arcanepunk. To znamená, že se v příběhu vyskytuje spousta strojů a techniky. Naopak ve Válce zrcadel je znát, že někdy v dávné minulosti tam vyspělá civilizace byla, ale nyní je svět na úrovni preindustriálního období. Továrny typické pro Podmoří tam vůbec nenajdete a Válka zrcadel je temnější a ponuřejší než mé předchozí knihy. Nový román je jemně inspirovaný orientálními motivy a hlavní rysem je, že se tamní svět kousek po kousku rozpadá a rychle se blíží jeho konec.

Máš děj vždy promyšlený dopředu nebo tvoříš spíš intuitivně?

Ráda o sobě tvrdím, že mám vše rozmyšlené, ale je to tak napůl. Obvykle to vypadá tak, že mám něco vymyšleného, napíšu to a pak mě intuitivně napadne ještě lepší verze. A dvě kapitoly pak kvůli tomu přepisuji.

Děti vánice - ilustrace

V Dětech vánice najdete ilustrace od Aleny Kubíkové.

Román se musí vysedět

Máš v psaní nějakou rutinu?

Snažím se o ni, ale je to vždy těžké, protože mám i další aktivity jako práci a školu. Každopádně platí, že bez psací rutiny se román napsat nedá. Autor nemůže psát jen tehdy, když ho políbí múza, vždycky si musí román vysedět.

V kterou denní dobu nejraději píšeš?

Jsem typická sova, a proto nejraději tvořím v noci. Mám na to klid. Snažím se chodit spát před čtvrtou ranní. Ale když píšu román a zapomenu se u toho, jsem schopná skončit i v osm ráno. Často se mi stává, že píšu celou noc, ale ze zdravotního hlediska to není ideální.

Kolik času strávíš denně psaním?

Průměrně 4 hodiny. Někdy píšu 8 až 12 hodin, jindy to nevyjde kvůli různým povinnostem a dostanu se k tomu jen na hodinku večer. Ale když mám volný den, snažím se psaní věnovat minimálně 8 hodin.

I když si člověk naplánuje, že bude psát, často mu do toho něco přijde. Jak si svůj čas na psaní chráníš?

Je to dost těžké. Člověk potřebuje mít hodně tolerantního partnera, ať už jde o různé domácí povinnosti při péči o děti nebo o pracovní režim. Občas jste duchem mimo, pak píšete do noci a o víkendu jezdíte po besedách. Psaní ovlivňuje vnější život a klade nároky na partnera a jeho pochopení.  Třeba když mu v pondělí oznámíte, že v sobotu jedete někam přes půl republiky povídat o knize.

Zmínila jsi, že průměrně píšeš 4 hodiny denně.  Jak to máš s prací, že si dokážeš na psaní udělat tolik času? 

Externě jsem pracovala pro nakladatelství Epocha a pořádám kurzy pro knihovny. Redakce rukopisů z nakladatelství a mé vlastní psaní si často navzájem dost kanibalizovaly čas. Hodně náročné bylo období před půl rokem. Chodila jsem pravidelně do práce a chystala se na státnice. Ale i v tomto režimu jsem dokončila Válku zrcadel. Je to těžší, ale jde to i tak.

Takže už máš školu úplně za sebou?

Mám hotové dva bakaláře – jeden z evoluční biologie a druhý z historie. Díky tomu dokážu hledat opravdu zajímavé mezivědní souvislosti. Studium mě baví a po prázdninách budu nastupovat na magisterské studium antropologie.

Jen minimum rukopisů z ulice projde dál

Co přesně tvá práce v nakladatelství obnášela?

Měla jsem přidělené rukopisy, kterým jsem dělala redakci, a také jsem se věnovala drobné administrativě. Práce pro nakladatelství byla dost náročná, protože se neustále honily termíny, byla vyžadovaná obrovská pečlivost a velké množství času. Byla to pro mě cenná zkušenost, díky které jsem získala i náhled z druhé strany.

Co ti to dalo do tvého vlastního psaní?

Začala jsem být hypersenzitivní, co se týče gramatiky a různých stylistických jevů. A také jsem se naučila spoustu věcí ohledně psaní vidět z hlediska redaktora. To mi pomáhá podívat se na svůj text s  odstupem a najít tam věci, které jsem dříve neviděla.

Kolik k vám do nakladatelství chodilo rukopisů?

Není to tolik, kolik jsem předpokládala. Ke mně se dostaly 2 až 3 nové fantasy romány k posouzení měsíčně. Ale jak to měli kolegové, nevím.

Kolik z těchto rukopisů prošlo dál?

Téměř nic, je to velmi mizivé. Většinou s prvotinou uspějí lidé, kteří už mají vydané povídky, jsou vidět a ví se o nich, že dobře píší. Mnohdy si je redaktor sám objeví. Lidí z ulice je mezi debutanty strašně málo.

Kdo jsou lidé, kteří k vám posílali „naslepo“ rukopisy?

Ze 70 až 80 % to byli středoškoláci, protože mají víc času na psaní. Někdy je u nich vidět potenciál, ale text většinou není vyzrálý.

Jsou nějaké chyby, které mají tato díla společná?

Kromě nevyzrálosti je to slabá gramatika a přílišná kostrbatost. Autoři často používají stále stejná schémata, aniž by si to uvědomovali. Nebo příběh jednoduše nezaujme, je zdlouhavý a zmatený.

Setkala jsem s tipem, že když posíláš rukopis do nakladatelství, je dobré ho zalomit na 2 strany A5, aby už vypadal jako knížka. Co si o tom myslíš?

Zatím jsem se s tím nesetkala a nepreferovala bych to. Spíš by mě to trochu obtěžovalo, protože jsem zvyklá na klasický formát ve Wordu. Ale hlavně je důležité, aby měl rukopis čitelný font, odsazené odstavce a rozumné řádkování. Případně si to můžu nastavit sama, ale kazí to první dojem.

Chybu neuděláte, když použijete:

  • písmo Times New Roman, velikost 12,
  • odsazení odstavců 0,5 cm
  • a řádkování 1,5.

 Zpět k literárním začátkům

Před lety jsi vydala dvě knihy samonákladem. Proč jsi zvolila tuto cestu?

Jako začínající autorka jsem chtěla mít své texty svázané, abych je mohla dávat rodině, kamarádům a také lidem, kteří mě četli elektronicky. Nakonec se romány překvapivě chytly i mezi úplně neznámými lidmi a doteď mi čtenáři na autogramiády nosí moje pubertální výtvory. Z mé strany to bylo hlavně zkoušení vod – jaké to je dávat lidem číst věci v papírové formě. Ujalo se to a pomohlo mi to vydat další knihu u nakladatelství. Ale je to spíš náhoda, rozhodně to není pravidlem. Na samonákladu se spisovatelská kariéra moc stavět nedá.

Začínající spisovatelé často o samonákladu uvažují, ale odrazuje je obava, že si zkazí jméno. Ty jsi ale příklad autora, který samonákladem začal a přesto pak našel nakladatele. Jaký je nyní tvůj pohled na vydání vlastním nákladem?

Doporučila bych ho pouze lidem, kteří mají podobnou prvotní myšlenku jako já.  Rádi by své dílo rozdali pár známým a chtějí ho mít svázané. Pokud to ale myslí s psaním vážně, osobně bych jim samonáklad nedoporučila. Ať raději počkají a zkouší to přes nakladatelství a literární soutěže. Je dobré chodit na literární workshopy, různé tematické akce, bavit se s lidmi a získávat zpětnou vazbu. To je paradoxně prubířský kámen. Člověk si může o své tvorbě myslet ledacos, ale názor druhých lidí je hlavní. A osobně ho seženete snadněji než od počítače.

Děti vánice

V horkém létě jsou Děti vánice ideální čtení na zchlazení. :D

Psát, psát a psát

Pracuješ už na dalším románu?

Mám rozpracované povídky a v počítači mě čeká osnova nového velkého románu z Podmoří s názvem Pláč němého boha. Tentokrát se posunu v čase dozadu a začnu vyprávět celý příběh Podmoří od začátku. Jednotlivé knihy budou stále samostatné, ale nyní chci začít tvořit v chronologickém pořadí, aby se v tom čtenáři lépe vyznali.

Jsi také zapojená do projektu Lehkého fantastična, v rámci kterého vychází 4 antologie. Knihy Žena se lvem a Žena se sovou už vyšly, tvoji povídku čtenáři najdou ve třetím díle Žena s drakem. O čem bude?

Odehrává se v Podmoří a týká se archeologického výzkumu, který se zvrtnul. Hlavní hrdinou je jedna z mých nejoblíbenějších postav čarodějka Zorena. Příběh s název Popel a krev bude malinko krvavější a temnější. Ne že by se v něm tolik zabíjelo, ale krev je hlavní substancí, která se tam objeví.

O Tereze Matouškové

temnarka

  • Žije v Praze, pracovala v nakladatelství Epocha.
  • Ze světa Podmoří vydala 5 knih: Branou snů (2008), Dnes se neproměňuj (2009), Hladová přání (2011), Vílí kruhy (2015), Děti vánice (2016).
  • Jejím nejnovějším dílem je román Válka zrcadel (2017).
  • Se svými povídkami uspěla například v soutěži Cena Karla Čapka nebo Žoldnéři fantazie.
  • Její texty vyšly v různých sbornících a antologiích (např. Rozmarná fantastika).
  • Její povídka Kdo se bojí mauší byla v roce 2015 zfilmována skupinou HalfDead Team.

Další rozhovory

Jan Kotouč: Zápletku románu vytvoříte pomocí 2 otázek

Vojtěch Žák: První crowdfunding mi vybouchl, podruhé jsem peníze na román vybral

Hanina Veselá: Nejlepší betačtenáři? Lidé, o kterých víte, že se jim příběh nemusí líbit

Jiří Walker Procházka: Vykašlat se na propagaci svých knih je literární sebevražda

Miroslav Žamboch: Do pořádného hrdiny musíte vložit kus sebe

Vilma Kadlečková: Mycelium jsem propagovala v kostýmu mimozemšťana

Leonard Medek: Na honorář za první knihu stále čekám