Obálku povídky připravila ilustrátorka terezaisweird.
Šípky a trní je krátká povídka v žánru současné fantasy.
Představte si, že se večer vracíte polní cestou z výletu. Najednou padne mlha a v cestě vám stojí podivné stvoření, které vás nechce pustit dál. Přečtěte si moji povídku a zjistěte, jak zareagovaly hrdinky příběhu.
Povídku najdete níže nebo si ji můžete stáhnout v pdf (a třeba si ji vytisknout).
Šípky a trní
Slunce se už klonilo k západu, když vyšly z lesa. Babička v jedné ruce držela košík plný václavek, za druhou vedla vnučku. Stoupaly společně do kopce, za kterým ležela vesnice, a byly rády, že se chůzí trochu zahřejí. Babí léto skončilo a v podvečer bylo docela chladno.
„Podívej, mlha,“ ukázala pětiletá Adélka.
„A pořád houstne. Přidej trochu, ať stihneš večerníček.“
Kolem cesty bylo stále víc šípkových keřů a dalšího křoví. Zarostlo to tady, někdo by se o to měl trochu starat, napadlo babičku.
„Co to je?“ Adélka ukazovala dopředu na cestu. Bylo tam něco malého, pouhý nezřetelný obrys v mlze.
„Vypadá to na zajíce. Ale nehýbe se to, možná to je jen velký kámen.“
Když od toho byly jen na pět kroků daleko, napřímilo se to. Stála tam vyhublá postava vysoká sotva metr. Zrzavé vlasy jí divoce odstávaly a zelenkavou kůži obepínaly šípkové šlahouny.
„Proč není oblečená?“ Dítě z ní nemohlo spustit oči.
Babička se nezmohla ani na slovo, jen se rychle pokřižovala.
Bytost stála uprostřed cesty a upřeně na ně hleděla. Nevypadalo, že by chtěla uhnout.
Stará žena pevně sevřela vnuččinu ruku a vykročila směrem k poli. Ať je to, co je to, raději, když se tomu vyhneme, pomyslela si. Když vtom jim cestu samy od sebe zahradily trnité větve plné šípků. Nebylo, kam uniknout. Pokračovat ve čtení
Nejnovější komentáře