Povídka Bestie

Kastelán Petr Osička vzhlédl od tabulek v Excelu a promnul si unavené oči. Podíval se zpátky na obrazovku a hodiny na dolní liště ukazovaly 03:06.

Neměl bych tolik pracovat, pomyslel si. Jenže pořád nemohl uvěřit tomu, že tohle místo skutečně získal. Vždyť byl relativně čerstvě po vysoké a neměl skoro žádnou praxi. Ale v památkovém ústavu potřebovali někoho, kdo umí s počítačem a mluví dobře anglicky. A tak se stal kastelánem na Dornštejnu.

První turistická sezona pod jeho vedením se vydařila. V roce 2003 hrad navštívilo o pět set lidí víc než rok předtím a Petr doufal, že letos to bude ještě lepší.

Měl velké plány. Chtěl z Dornštejna udělat jednu z nejnavštěvovanějších památek v kraji, získat dotace a postupně ho opravit.

Zrovna dával dohromady rozpočet na novou střechu a z těch čísel se mu točila hlava. Jeho rodiče tolik dohromady nevydělali za celý život.

Podíval se oknem na nádvoří a všiml si, že je otevřená hradní brána. Mě z té Kamily trefí, pomyslel si. Byl s brigádnicí z bufetu domluvený, že když večer skončí, zamkne i bránu. Byla totiž poslední, kdo z hradu odcházel. Jenže ona sedla na kolo a občas byla myšlenkami už někde pryč a na bránu si ani nevzpomněla. Rozhodně to nebylo poprvé.

Rozhlédl se po baterce. Otevřel všechny zásuvky, ale nikde nic. Potmě však jít přes nádvoří nechtěl. Dlažba byla ve strašném stavu a už měli několik úrazů. V noci byl na hradě sám, a kdyby zakopl a zlomil si nohu, nikdo by mu nepomohl. Proto nechtěl riskovat.

Když nenašel baterku, rozhodl se, že si vezme alespoň svíčku. Zašel pro ni do kumbálu, kde skladoval čisticí prostředky. Byla tam i spousta různého starého harampádí, které ještě nestačil uklidit.

Všiml si i lucerny s modrými skly. Svíčku dal dovnitř, alespoň ji vítr nesfoukne.

Když vycházel na nádvoří, automaticky se sklonil, aby se nepraštil do hlavy. Měřil totiž skoro dva metry a s tak vysokými lidmi stavitel očividně nepočítal.

Byla teplá letní noc a listy kaštanu, který rostl na nádvoří, šuměly v mírném větru. Měsíc se schovával za mraky, takže byla pořádná tma. Navíc Dornštejn stál v lesích a Kotovice, nejbližší vesnice, byly vzdálené tři kilometry. Světlo pouličních lamp sem nedosáhlo.

Petr byl rád, že má s sebou lucernu, byť mu modré světlo ozařovalo cestu tak sotva na čtyři metry.

Musím konečně vyměnit tu prasklou žárovku, ať tady nešaškuju, pomyslel si. Rozhodl se, že to bude první věc, kterou ráno udělá. Zrovna míjel budovu bufetu. Právě na ní bylo připevněné nefunkční venkovní světlo.

Zvedl lucernu, aby zjistil, jak vysoký žebřík bude potřebovat. V tom si na jejím dně všiml nápisu. „Světlo a slovo probudí spící,“ přečetl nahlas. Lépe si lucernu prohlédl a zjistil, že vypadá dost starobyle. Nechápal, jak se takový hezký kousek ocitl v kumbále, když měl být očividně někde v depozitáři s ostatními historickými předměty. Navíc se mu zdálo, že o podobné lampě už někde četl.

Pokračoval dál k hradní bráně a po pár krocích se za jeho zády ozval zvuk. Ohlédl se a v kuželu modrého světla uviděl rozcuchaného chlápka, který se sotva držel na nohou.

Kde se tady vzal? Asi se v bufetu opil a pak usnul někde na lavičce, napadlo Petra.

„Pojďte, už je dávno po zavíračce,“ zavolal na něj. Neznámý se otočil po hlase, ale k odchodu se neměl a jen zmateně koukal.

Petr k němu přišel, popadl ho za loket a chtěl ho odvést. Muž ale klopýtnul a svalil se na zem. Kastelán ho tahal za ruku, ale opilec byl moc těžký.

Překážela mu lucerna, kterou držel. Ale na zem ji postavit nechtěl, co kdyby o ni ten chlápek omylem zakopl? Proto si stoupl na špičky a pověsil ji na skobu, která byla vysoko nad vchodem do bufetu.

Pak oběma rukama muže zvedl. Nejistě stál a jeho oči byly divně prázdné. Něco huhlal a odmítal se hnout z místa. Petr se s ním nechtěl prát, měl z něj špatný pocit. Žádný chlast necítil, takže ho napadly drogy.

Nechal ho opřeného o zeď bufetu a vrátil se do své kanceláře v přízemí hradu. Zamknul a prošel chodbičkou do místnosti s počítačem. Vzal mobil a vytočil číslo na policii. Operátor mu slíbil, že na Dornštejn pošle hlídku, která nezvaného návštěvníka vyvede.

Zatímco čekal na policisty, začal procházet příruční knihovnu s publikacemi o hradu. Bezvýsledně prolistoval Velkou historii Dornštejnu i Dornštejn v proměnách staletí. Pak sáhl po starší publikaci Zkazky hradu Dornštejnu. Otáčel stránky a narazil na obrázek alchymisty. Vybavoval si, že ten příběh četl. To by mohlo být ono!

V tom uslyšel křik a přiskočil k oknu, aby viděl, co tam ten chlápek dělá. V modrém světle lucerny zahlédl dvě postavy. Byl tam ten pobuda a žena v dlouhé sukni. Motala se a on ji podpíral. Kde se tam vzala?

Muž ji posadil na zem, narovnal se a znovu vykřikl. Tentokrát už Petr rozeznal slova: „Světlo a slovo probudí spící.“ Najednou tam byl třetí člověk! Klopýtal stejně jako ten první před deseti minutami. Co je to sakra za triky?

Uslyšel další zvolání, znovu se podíval ven a v půlkruhu modrého světla bylo zase o jednoho víc. Nevěděl, co si o tom má myslet. Postupně se pod lucernou objevilo osm postav. Někteří normálně stáli, jiní vrávorali.

Na příjezdové cestě se objevila dvě bílá světla. Auto zastavilo na parkovišti před hradem a chvíli poté vešli dva policisté a rozhlíželi se kolem. Petr odemkl dveře a šel jim rychle naproti.

„To jsou oni,“ ukazoval.

„Nehlásil jste, že je tady jen jeden?“ zeptal se starší policista s buldočí tváří.

„Jo, ale pak se tady objevili ti další.“

„Hm,“ zabručel muž v uniformě, jako by se mu takové věci stávaly běžně. „Jdu za nimi, Čeňku,“ prohodil k mladšímu kolegovi. Nasadil profesionální úsměv a vypravil se k hloučku. „Už je půl čtvrté, na návštěvu hradu je pozdě. Mám návrh, půjdete teď domů a na prohlídku se vrátíte jindy,“ začal konverzačním tónem.

Jeden z mužů, který seděl napravo od lucerny, se zvedl a bylo vidět, jak se mu točí hlava. Chtěl udržet rovnováhu, vykročil mimo kužel světla a ztratil se ve tmě. Mladší policista, který zůstal s Petrem, na muže hned posvítil baterkou, aby neutekl. Ale on tam nebyl!

„Počkej!“ zavolal mladík na svého parťáka, který právě vkročil do modrého světla. Dosud apatické postavy ožily. Vtáhly policistu mezi sebe a začaly z něj trhat oblečení. Ten se snažil bránit, ale ani nestihl vytáhnout zbraň.

„Pomoz mi!“ volal na mladšího kolegu. Když se mu jejich prsty poprvé zaryly do masa, bolestně zakřičel. Tohle nebyla jen obyčejná rvačka. Tady šlo o život.

Čeněk okamžitě vytáhl vysílačku a rychle nahlásil napadení policisty. Hned na to sáhl po pistoli a po varování začal střílet do agresivního hloučku, který mezitím jeho kolegu strhl na zem. Mířil opatrně, aby nezasáhl parťáka. Mnohokrát se trefil, jenže na ty bestie to nemělo vliv.

Ale nevzdával to. Přebil zásobník a skoro celý ho vystřílel. Když utichl křik, sklonil zbraň. Zíral na nohy svého parťáka ve služebních kanadách, které se přestaly hýbat.

Petr měl žaludek stažený děsem. Až skončí, kdo bude další na řadě? Zacloumal s Čeňkem a odtáhl ho k sobě do kanceláře, kde se zamkli. Za pevnými dveřmi se cítil o něco lépe.

Policista, ještě mladší než Petr, se vzpamatoval. Zhasl, aby dovnitř nebylo vidět, a opět vytáhl vysílačku. Když oznamoval pravděpodobnou smrt kolegy, třásl se mu hlas. Operátor měl spoustu otázek, ale Čeněk mu nedokázal uspokojivě odpovědět ani na jednu z nich. Každopádně posily už byly na cestě.

„Za jak dlouho tady budou?“ zajímalo kastelána.

„Určitě do půl hodiny,“ odpověděl Čeněk, který pohledem z okna kontroloval polohu útočníků. Ve výhledu mu sice trochu stínil kmen kaštanu, ale vypadalo to, že se všichni drží u lucerny.

Petr přecházel po místnosti sem a tam. Už dávno mohlo být po mně! Vždyť jsem mu pomáhal vstát!

Když se trochu uklidnil, začal vyprávět, jak se objevil první z tvorů.

„Ale proč vás nenapadl?“ zeptal se policista.

„Já nevím, možná neměl sílu. Vypadal dezorientovaně, ale později ho to přešlo. Ale to jsem u něj už nebyl.“ Petr ztichl a zamyslel se. „Když k nim přišel váš parťák, nejagresivnější byli ti, kteří už stáli rovně. Ti ostatní neútočili.“

„Jo, to je pravda.“

Za oknem se ozval výkřik a policista sebou trhl.

„To přivolávají další,“ řekl kastelán a vysvětlil mu, jak si myslí, že to funguje. „Všichni se drží v tom modrém světle. Ale vzpomínáte, jak jste posvítil na toho chlápka, který z něho vykročil ven? Zmizel.“

„Chcete říct, že když zhasne lucerna, zmizí i oni?“

„Myslím, že jo.“

Z dálky uslyšeli sirény. Posily se blížily.

Na dvoře se něco dělo. Jedna z žen se natahovala po lucerně, ale nedosáhla na ni. Ostatní si jejího počínání zatím nevšimli.

„Když ji vezme, budou se moct přesunout a útočit kdekoliv. Musíme je zastavit!“

„Ještě mi zbyly tři náboje,“ řekl policista a podíval se z okna. „Ale odsud střílet nemůžu, nevidím na ni přes ten strom.“

Čeněk vyšel ven do stínu a Petr za ním podle instrukcí zamknul. Poté utekl k oknu, aby viděl, co se bude dít. Policista zaujal střelecký postoj. Tvorové se podle předpokladů drželi u světla. Vystřelil, ale minul.

Druhou ránu vypálil ve chvíli, kdy první policejní auto vjelo na nádvoří. Lucerna se roztříštila a její modré světlo zhaslo.

Petrovi se ulevilo. Dokázali to! Je po všem.

Čeněk se vydal vstříc kolegům.

Temné postavy byly najednou po celém nádvoří.

Proč sakra nezmizely?

Prostranství osvětlovaly modré policejní majáky.

„Vypněte to!“ zařval Petr, ale nikdo venku ho neslyšel.

„Světlo a slovo probudí spící,“ začalo se ozývat z osmi hrdel takřka současně. Objevovaly se stále nové postavy, které vypadaly jako lidé, ale lidmi nebyly.

Čeněk jako jediný z policistů chápal, co se děje. Poslední kulkou rozstřelil levou část majáku na autě. Ale pravá stále zářila stejně jako další majáky před bránou. Potom se na policisty vrhly ty bestie. Byl to příšerný masakr, přesto Petr nedokázal odvrátit pohled.

Už bylo skoro po všem. Agresoři se začali zdvihat od svých obětí. Jeden z nich se podíval přímo na Petra. Ten rychle sklopil zrak a uviděl, jak se jeho ruka v modrém světle klepe. Modré světlo? Teď oknem dopadá přímo do jeho kanceláře! Okamžitě zatáhl závěsy a uvnitř nastala tma. Jsem v bezpečí!

Něco zaškrábalo na skleněnou okenní tabuli. Pak znovu. Hned na to se ozval úder. Sklo se vysypalo a ruka škubala za látku. Petr přiskočil ke skříni s šanony a snažil se ji dotlačit před okno. Byla neuvěřitelně těžká, přesto se mu ji podařilo posunout. Ale dokázal včas zabarikádovat jen polovinu okna. První z nich už odhrnul závěs a začal lézt do modře osvětlené místnosti.

Petr vyběhl na chodbu a práskl za sebou dveřmi. Sakra, klíče jsou na stole, nezamknu! Rozhlédl se. Vlevo byl východ na nádvoří, kam za žádnou cenu nemohl. Vpravo chodbička pokračovala a končila kumbálem. Jiná cesta neexistovala, jeho kancelář nebyla přímo propojená se zbytkem hradu.

Vyrazil ke kumbálu, když zaslechl, jak se za ním otevírají dveře. Vletěl do místnůstky a než za sebou zavřel, uviděl je. Modré světlo z kanceláře procházelo otevřenými dveřmi a osvětlovalo kousek chodby. Stáli tam a dívali se na něho.

Každou chvíli klíčovou dírkou kontroloval, jestli se nepřibližují. Zůstávali na místě a zírali.

Minuty se nesnesitelně vlekly. Seděl a čekal.

Konečně do chodby dopadlo ranní světlo a oni byli pryč. Petr zkontroloval digitální hodinky. Ukazovaly půl páté. Seděl tam sotva půl hodiny, ale připadalo mu to jako věčnost.

Odvážil se vylézt ven. Jeho kancelář byla prázdná a rozbitým oknem vnikal dovnitř čerstvý vzduch. Na stole pořád ležela otevřená knížka, ve které stálo: Další lidovou povídačkou je příběh o alchymistovi. Vypověděla mi ho pětaosmdesátiletá Marie Sedláková z Kotovic. V její rodině se traduje, že tyto události zažil předek, který na hradě pracoval jako čeledín.

Vše začalo, když pánovi z Dornštejnu zemřel jediný syn Leopold. Měl sice ještě dceru Helenu, ale nechtěl, aby jeho rod vymřel po meči. Proto z Prahy povolal alchymistu, aby jeho syna oživil.

Alchymista si ve sklepení zřídil laboratoř a pustil se do bádání. Jenže brzy na to zmizel. Poddaní si mysleli, že vzal peníze a utekl. Jenže ho nikdo neviděl odjíždět. Když byl nezvěstný dva dny, hradní pán poručil vyrazit zamčené dveře od sklepení.

Místnost byla plná zvláštního náčiní, sušených bylin a různých baněk. Podle předka stařenky Sedlákové tam byla třeba podivná lucerna s modrými skly, lidská lebka nebo roh z jednorožce.

Alchymista ležel na zemi rozsápaný jako od divé zvěře. Dveře byly zamčené zevnitř. Lidé proto usoudili, že za jeho smrtí stojí temné síly, a hradní pán se už neodvážil svůj pokus o oživení dědice opakovat.

V kronikách jsem se pokusil dohledat, jestli tuto pověst potvrzují fakta. Leopold skutečně zemřel velmi mladý a po smrti jeho otce vymřel rod Dornštejnů po meči. Panství poté připadlo Xaverovi z Víckova, který byl ženatý s Helenou. O příjezdu alchymisty se kroniky nezmiňují.

Pokud bychom i přesto připustili, že příběh může být pravdivý, kdo doopravdy zabil alchymistu? V první řadě mohla být jeho smrt nehodou. Tělo nemuselo být rozsápáno, ale například poleptáno, když některý z experimentů nevyšel. Případně se mohlo jednat i o rafinovanou vraždu. Kroniky zmiňují, že po Leopoldově smrti přijela Helena i s manželem, aby svého otce utěšila. Ale ani jeden z nich neměl na Leopoldově oživení zájem. Mohli alchymistovi podstrčit nebezpečnou substanci, která ho zabila.

Petr zavřel knížku. Přesně věděl, co se alchymistovi stalo, a nemohl dopustit, aby se to opakovalo.

Přemýšlel, jestli by neměl ještě zavolat na policii. Ale řekl si, že je to zbytečné. Určitě už poslali další hlídky, když se jim kolegové přestali hlásit přes vysílačky. Navíc měl teď důležitější věci na práci.

Vyšel na nádvoří a snažil se nedívat na rozsápaná těla. Ze skoby sundal rozstřelenou lucernu. V kůlně si vzal kladivo a do kovu bušil tak dlouho, až se vytepaná slova nedala rozeznat.

O povídce

Povídka Bestie původně vyšla v povídkové knize Kočas 2019. Toto je její přepracované vydání.

Rádi byste si ještě chvíli četli? Sáhněte po mojí fantasy povídce Šípky a trní, která je volně k přečtení na mém webu.