Dřevorubec a vlčí žena je krátká fantasy povídka. Napsala jsem ji především pro ty, kteří také píší vlastní příběhy.

Níže si ji můžete celou přečíst.

Dřevorubec a vlčí žena

Čtrnáctiletý Jotur šel lesem a nesl dřevorubeckou sekeru. V pozdním podzimu už většina stromů shodila listí. Bylo vlhko a vše vypadalo šedivě. Joturovi připadalo, jako by věci už před delším časem ztratily své obvyklé barvy a někam zmizela všechna radost. Zůstala jen práce, kterou musí udělat. A pak znovu. A znovu.

Zašel do vzdálené části lesa, kam moc nechodil. Proto si toho stromu dřív nevšiml. Měl silný kmen a jeho pokroucené větve se ztrácely v mlze. Na rozdíl od ostatních byl úplně suchý. Nebudu muset čekat, až vyschne, ale rovnou ho můžu prodat, pomyslel si.

V koruně stromu najednou zahlédl koně. Jen se tam mihnul a zmizel, ale byl to kůň. Chlapec se zastavil a zíral na strom. Žádné zvíře už neviděl. Co by taky kůň dělal nahoře? Jsem unavený a už z toho mám vidiny. Potřásl hlavou, jako by to z ní tím mohl dostat, a došel až ke stromu.

Vzal sekeru a začal sekat do kmene.

Po chvíli uslyšel ve spadaném listí kroky. Otočil se a spatřil babku z jejich vesnice s otepí klestí na zádech.

„Jak se daří, Joture?“

„Dobře, ale už bych si měl odpočinout. Představte si, že jsem v koruně toho stromu viděl koně! Musím si dát pozor, aby mi z té práce nepřeskočilo,“ pousmál se.

Stará žena si strom zaujatě prohlížela.

„Udělej pár kroků zpátky, ať lépe vidíš. A teď se podívej znovu, ale pořádně. A taky dobře poslouchej.“

Chlapec v tom neviděl žádný smysl, ale z úcty ke staršímu udělal, co chtěla. Viděl jen holé větve.

Pak uslyšel tichounké klapání koňských podkov.

V koruně uviděl zvláštní výjev. Žena s vlčí hlavou v bohatě zdobených šatech právě sesedla ze svého koně. Nebyl to ale jen tak nějaký kůň. Jeho srst byla posetá drobnými světélkujícími hvězdami. Vzala ho za ohlávku, sešla s ním z cesty a opatrně ho vedla močálem.

Na jiných místech stromu se zároveň odehrávaly další obrazy. Vpravo Jotur viděl muže, který skolil bílého jelena. Vlevo ženu, která pláče nad hrobem, a o kus dál dvě žáby, jak si vykračují k hradu. Objevovaly se stále nové a nové postavy, zvířata a krajiny.

Nemohl tomu uvěřit a hned vyprávěl babce, co všechno vidí. Ty obrazy byly tak barevné, tak živé. Jotur ani nepostřehl, že se usmívá a fascinovaně zírá.

„Kdo je ta žena s vlčí hlavou? A kam jde?“ zajímalo babku, která mezitím shodila otep na zem.

„Já nevím. Povídejte se sama. Teď její kůň zapadl do močálu. Nemůže se z něj dostat a jeho hvězdy pomalu vyhasínají.“

„Já na tom stromě nic nevidím. Je to tvůj fantáb. Ty obrazy vidíš jenom ty.“

„Fantáb? Co to je?“

„Fantáb je zvláštní druh stromu. Neroste na něm listí a na první pohled vypadá jako mohutný suchý strom. Ale ten, komu fantáb patří, na něm může vidět příběhy.“

„Mají fantáby i ostatní?“

„Ano. Každý má svůj.“

„Takže ty úžasné příběhy, které vyprávíte večer v krčmě, jste viděla v koruně svého stromu?“

„Přesně tak.“

Chlapec si vzpomněl, že drží v ruce sekeru. „Ale já jsem ho začal kácet.“

„Tak si vyber jiný strom.“

Jotur váhal. „Ale tenhle je nejlepší. Na rozdíl od ostatních je už suchý. Živé dřevo bych musel dva roky sušit v kůlně, ale z tohoto hned nadělám polena a prodám je. Já ty peníze potřebuju.“

„Opravdu? Nevím, že byste měli doma nouzi.“

„Nemáme, ale peníze navíc se vždycky hodí. Čím víc má člověk peněz, tím víc toho může pro sebe a svoji rodinu koupit.“ Pomyslel na svůj měšec, který měl schovaný za trámem ve stodole. Začínal s jedním měďákem, ale teď jich tam měl už nejmíň deset. Bude co nejusilovněji pracovat, aby vydělal spoustu peněz. A až se mu to podaří, bude mít lepší život. Koupí si krásné šaty, půjde na tancovačku a každá s ním bude chtít tancovat. Lidé z vesnice ho budou uznávat a jeho život bude zábavný a plný barev.

Babka pokývala hlavou, ale Jotur cítil, že s ním nesouhlasí.

„Říkáte, že je to můj strom. Takže si s ním můžu dělat, co chci. Můžu ho klidně pokácet.“

„To je pravda. Jen mysli na to, že když ho pokácíš, já, ty ani nikdo další se už nedozvíme, co se stalo s vlčí ženou. A nepoznáme ani ty další příběhy.“

„Na světě je tolik příběhů. A lepších. Proč by mělo záležet na těch mých?“

„Každý jsme jiný. Některé příběhy nás zasáhnou do hloubi srdce, jiné ne. Právě proto existují různé příběhy. A někde tam venku jsou lidé, kteří potřebují právě ty tvoje. A nejvíc je potřebuješ ty.“

Babka si naložila otep na záda, rozloučila se a odešla do vlhkého a šedivého lesa.

Jotur stál nerozhodně před stromem. Viděl, jak se postavy v koruně hýbají a přelévají. Uslyšel vlčí vytí a poplašeně se rozhlédl. Až pak mu došlo, že se nese ze stromu. Vlčí žena vyla na měsíc. Ten ji uslyšel a natáhl jeden svůj paprsek a vytáhl jejího koně z močálu. Pak ti dva zašli na druhou stranu koruny a Jotur na ně už tak dobře neviděl.

Dlouho se díval na strom. Proč říkala, že ty příběhy potřebuje nejvíc on?

Byl unavený. Bolely ho paže, jak celé dopoledne kácel na jiných místech lesa. Od rána do večera jen pracoval. Hřál ho pocit dobře odvedené práce, ale zároveň si říkal: To je všechno?

Cítil se otupělý. Chtěl barevnější a zábavnější život. Přemýšlel. Babka měla v něčem pravdu – jídla i dříví na zimu mají doma dost. Může si na chvíli odpočinout.

Ale nechtěl jen tak sedět a klimbat. Chtěl zažít dobrodružství, chtěl cítit, že je živý. A teď už věděl, že nemusí čekat na nějakou chvíli v budoucnu, kdy bude mít všeho dost. Může to mít hned.

Odložil sekeru a obešel strom na druhou stranu, aby zjistil, jak pokračuje příběh vlčí ženy.

Konec.

Chcete si přečíst další moje povídky?

Na blogu Literární alchymie jsem zveřejnila:

V elektronické podobě je dostupná i moje fantasy povídka ze současnosti U Gutenberga!, která byla nominovaná na literární cenu Aeronautilus. Seženete ji u nakladatelství Fortna za symbolickou cenu.

O nových povídkách se jako první dozví odběratelé mého e-mailového klubu pro knihomoly a psavce. Přihlaste se také a 1x měsíčně vám pošlu e-mailový dopis, ve kterém vám doporučím jeden z mých oblíbených románů a podělím se o různé zajímavosti z tvůrčího psaní.