Nadějná autorka, 10 let bez psaní, velký comeback. Tak by se dala ve stručnosti popsat literární kariéra spisovatelky Vilmy Kadlečkové, autorky románu Mycelium.
V následujícím rozhovoru se například dozvíte:
- kolik procent dostávají začínající a zavedení autoři,
- jakou nejpřínosnější informaci se Vilma dozvěděla z anglických příruček o tvůrčím psaní,
- jak propagovat knihu svépomocí.
Hodně jsi publikovala v 90. letech. Jaké byly tvé spisovatelské začátky?
Snažila jsem se být co nejvíc originální. Nedošlo mi, že originalita za každou cenu může být pro čtenáře nestravitelná a že lidé chtějí radši pořádný příběh než krkolomné konstrukce. Dostala jsem nálepku intelektuálky. Odradilo mě to a skoro na 10 let jsem přestala psát. Když jsem znovu začínala s Myceliem, bylo těžké se z té škatulky vymanit.
(Mycelium je příběh z budoucnosti, ve kterém se pozemšťané střetávají s náboženskou civilizací mimozemšťanů. Lidé potřebují jejich technologie a tak přivírají oči nad lidskými oběťmi na oltářích jejich chrámů. Střet na sebe ale nenechá dlouho čekat.)
Jak se ti to podařilo?
Naštěstí si to pár lidí zkusilo přečíst, Mycelium se jim líbilo a řekli si to mezi sebou. Četla jsem anglický článek o tom, že knižní šeptanda nefunguje. Ale řekla bych, že na české sci-fi scéně je to trochu jinak. Fanoušci se potkávají na conech (setkání příznivců fantastiky) a knihy si doporučují.
Každého autora trápí pochyby. Jak se s nimi vyrovnáváš ty?
Právě pochyby mě kdysi donutily přestat psát. Jenže stejně mi to nedalo, protože psaní mě baví a uspokojuje. Nakonec jsem si uvědomila, že člověk si musí užívat samotný proces a neřešit, jestli se to bude líbit a jestli to někdo pochválí. Čím jsem starší, tím víc to takto vnímám. Pochybnosti mám pořád, ale sebe ani své psaní už neberu tak vážně.
Po podvědomém chrlení obrazů přijde racionální fáze
Mycelium je pětidílný román. Jak se píše takové rozsáhlé dílo?
Původně jsem s příběhem počítala na novelu. Napsala jsem některé klíčové scény, které jsou v Myceliu dodnes. Pak jsem dopsala scény mezi tím a začala přidávat kontext. Postupně to kynulo zevnitř a přibyly další linie. Myslím, že nakonec je to dobře, protože původní komorní zápletku obohatily a vrhly na ni nové světlo.
Podobným způsobem píšeš vždycky?
Ano. Psaní má pro mě 2 fáze. Na začátku je nápad: nálada, situace nebo kousek dialogu. Tento „výtrysk“ emocí hodím do počítače, čímž vznikne scéna na pár odstavců až stránek. Osvědčilo se mi ji sepsat jen tak, „zprostředka“ – bez jakéhokoliv úvodu, kontextu či vysvětlování. Začnu klidně v půlce dialogu nebo uprostřed akce. Ve stavu vytržení a citového zaujetí vychrlím jednu či víc dramatických scén, dokud inspirace trvá a popud se nevyčerpá.
Poté přichází fáze racionální. Řeknu si: „Super, máme hezký kousek, ale jak se tam ty postavy dostaly? Co se předtím muselo odehrát, aby jednaly právě takhle?“ Začnu konstruovat logické návaznosti, přemýšlím, jak mohly příslušné situace vzniknout, hledám příčiny a následky. S chladnou hlavou si dělám poznámky a píšu případné „propojovací“ části textu, kde se vysvětlí nezbytné souvislosti. Při tomto „organizování materiálu“ se ovšem zase vynoří další možnosti konfliktů a nápady na nové dramatické scény. Ujasním si, co se v nich má odehrát, a pak si je snažím vizualizovat, citově se v nich angažovat a děj zaznamenat – čímž se vracíme zpátky k fázi jedna. Fáze emocionální a rozumová se pořád střídají, dokud není hotovo.
V Myceliu mě nejvíc zaujaly některé ženské postavy. Ustrašená Pinky s fóbií z telefonování je docela neobvyklá. Jak jsi k ní přišla?
Pinky je mi hodně podobná. Podle jedné psychologické teorie má v sobě každý člověk podosobnosti, mezi kterými přepíná. Když jde na úřady, zapne si ráznou podosobnost, když je s dítětem, tak zvolí pečovatelskou podosobnost. Tato teorie mi dává smysl. Myslím, že postavy jsou autorovy podosobnosti. Chtěla bych být jako Lucas (hlavní hrdina Mycelia), ale místo toho jsem většinou nejistá a zakřiknutá jako Pinky. Jsem introvertní a nerada telefonuji.
A co právnička Fiona, která se vášnivě zabývá ezoterikou?
V tomto případě mě inspirovali lidé, které mám kolem sebe. Fungují v normálním světě, chodí do práce, ale v hlavě se jim honí zvláštní věci. Často jsou to takoví duchovní turisté, každou chvíli se nadchnou pro něco jiného. To přesně dělá Fiona.
Jak jsi pro Mycelium hledala nakladatele?
Původně jsem jednala s Albatrosem Plus. Nejdřív vypadalo, že knihu vydají, tak jak je. Pak ale usoudili, že by bylo lepší, kdyby vyšla bez sci-fi prvků a prezentovala se jako mainstreamová literatura. Dost jsem do rukopisu zasáhla – scény, ve kterých se hodně projevilo, že kniha je sci-fi, jsem odsunula až do druhého dílu. Tím se ale narušil kontext a začalo to být nesrozumitelné.
V nakladatelství už měli knihu vysázenou, ale pak ji dali přečíst dalším pokusným osobám, které neznaly původní verzi, a ukázalo se, že po úpravách děj nedrží pohromadě. Navrhli, ať to přepíšu znovu a naopak to udělám hodně žánrové. Ať použiji klasické sci-fi rekvizity a že to zkusí propagovat jako space operu. To bylo kolem roku 2008. Do toho přišla ekonomická krize, takže se nakonec rozhodli, že to nebudou riskovat vůbec. Odradil je hlavně rozsah.
Co se stalo potom?
Vrátila jsem se k původní verzi a rukopis jsem zkusila poslat do Arga, kde ležel asi 2 roky. Při nabízení rukopisu je nejtěžší někoho z nakladatelství vůbec přesvědčit, aby knihu otevřel. Nakonec (poté, co knihu doporučili renomovaní redaktoři a překladatelé Viktor Janiš a Richard Podaný), si román přečetl Miloš Urban (redaktor Arga a spisovatel), odsouhlasil to – a pak už bylo vyhráno.
Nakonec to vyšlo a smlouvu jste podepsali. Jaký může spisovatel čekat honorář?
Všechno záleží na dohodě, tabulky na to nejsou. Honorář může být fixní (jednorázová částka), nebo ho mohou tvořit procenta z ceny vydaných či prodaných kusů (royalties). Obvykle autor dostane předem zálohu (buď při podpisu smlouvy nebo po odevzdání rukopisu nebo v nějaké lhůtě po vydání). Případná sjednaná procenta se pak vyplácejí až po vyčerpání zálohy.
Pokud autor své knížce moc nevěří, je lepší si říct o fixní honorář nebo sjednat větší zálohu. I když jsou prodeje špatné a procenta z prodaných knih nedosáhnou ani výše zálohy, už mu ji nikdo nesebere. A naopak: když knížce nevěří nakladatel, snaží se, aby záloha byla co nejmenší, a snáz odsouhlasí větší procenta, protože si říká, že na ně stejně nikdy nedojde. Já Myceliu věřila hodně, zatímco Argu se v té době jejich tituly z žánru fantastiky prodávaly dost špatně – čili jsme se dohodli spíš na procentech.
Kolik procent autoři dostávají?
Když máte větší zálohu, dostáváte obvykle nižší procenta. Začíná se na 5 až 7 procentech, etablovaní „normální“ autoři mají třeba 10 až 12 procent, jak je to u těch superslavných, to nevím. Záleží také na tom, z čeho procenta jsou. Jestli z vydaných kusů (to nakladatel skoro nikdy nedopustí), prodaných kusů (běžnější), a také jestli z velkoobchodní nebo z prodejní (katalogové) ceny.
Může si spisovatel psaním knih vydělat?
Několik jednotlivců ano, ale pro naprostou většinu autorů psaní knih rozhodně není způsob, jak se uživit. Autor dostane jen takové drobné, a když si to rozpočítá na hodiny, zjistí, že i mytí záchodků je lukrativnější. Zajímavé to začne být ve chvíli, kdy se psaní dá propojit s dalšími souvisejícími aktivitami (ideální je mít třeba pořad v televizi a na stejné téma psát knihy, jako to dělá například záhadolog Otomar Dvořák, nebo ke knihám organizovat ještě tématické akce, besedy a výstavy, což se daří třeba Kláře Walker Smolíkové), a také když člověk píše knihy rychle a v dostatečném množství (jako to jeden čas zvládala Petra Neomillnerová – na uživení zhruba stačí 3 romány do roka).
Tohle ale rozhodně není cesta pro každého a vyžaduje to velký talent, pracovitost a perfektní odhad toho, co se bude líbit většímu množství lidí. Mnohem běžnější je opačná situace – nakladatel knize nevěří (což nemusí znamenat, že je špatná; stačí, aby byla nějakým způsobem okrajová, menšinová, bizarní, netradiční…) a řekne autorovi, ať si do začátku přinese své peníze. Jinak knihu vůbec nevydá. Spisovatel pak nedostane honorář a ještě si musí sehnat peníze nebo grant. Někteří sbírají peníze přes crowdfoundingové stránky jako je Startovač. Když finance seženou, vloží do toho něco i nakladatel.
Může vůbec autor o podmínkách smlouvy vyjednávat?
Jeho vyjednávací pozice je hodně slabá. Je na tom kratším konci lana. Převis nabídky rukopisů je obrovský a vůbec přesvědčit nakladatele, aby se knihou zabýval, je problém.
Kdy vyjde pátý díl Mycelia?
Původně měl vyjít na podzim, ale ještě ho dokončuji. Všechny díly jsem dopisovala na poslední chvíli a ani ten pátý není výjimkou. Příběh si žije vlastním životem a v předchozích dílech vypučely další dějové linie, které musím uzavřít. Proto by měl pátý díl vyjít na jaře a předpokládám, že ho představíme v květnu na veletrhu Svět knihy Praha.
Knižní propagace si žádá oběti
Jak Mycelium propaguješ?
Román jsem psala deset let, a tak jsem si říkala, že když měsíc věnuji propagaci, bude to tak akorát. Vyrobila jsem si knižní trailer. Nakreslila jsem ho pastelkami a obrázky rozpohybovala v počítači. Všechno jsem se učila za pochodu. Měla jsem na to jen měsíc, protože pak měla vypršet trial verze programu, který jsem používala. V této první fázi mi propagace zabrala dost času.
Jaká byla druhá fáze?
První díl se během měsíce vyprodal a v Argu hned dělali dotisk. Začali mi sjednávat vystoupení v rádiu a televizi. Tohle je věc, kterou si autor (obzvlášť začínající) sám zařídit nedokáže, protože nemá příslušné kontakty. Role nakladatele, který na autora upozorní a jeho dílo zaštítí svým renomé, je nenahraditelná.
Je ovšem nevděčná, protože většina autorů jsou velcí introverti. Ani to jinak nejde, protože by nevydrželi dlouhé hodiny sedět a o samotě psát. Tato povaha však není s propagací úplně kompatibilní. Noc předtím, než jsem šla do televize, jsem hrůzou nezamhouřila oka. A když jsem měla jít mluvit do rádia, vždycky jsem si tajně lokla slivovice. Fakt to pomáhá. Ale člověk se všechno naučí. Teď už si mluvení před lidmi dokonce užívám a placatici nepotřebuju.
Mycelium jsi propagovala i hodně neobvykle. Před rokem a půl jsi na knižním veletrhu vzbudila rozruch tím, že jsi přebírala cenu Akademie v masce mimozemšťanů z Össe. Jak tě to napadlo?
Říkala jsem si, že když budu chodit na knižním veletrhu v masce Össeana (a tvářit se, jako že čtu Mycelium), třeba to někoho zaujme. Masku jsem si o Velikonocích doma upekla z fima. Celá rodina malovala vajíčka, tak já jsem malovala masku.
Jaké to bylo na místě?
Převlékla jsem se na záchodcích a chvíli zoufale sbírala odvahu vylézt mezi lidi. Pak jsem to riskla a chodila v masce celý den. Někdo se na mě díval s pochopením – asi to byli studenti, kteří si někdy v životě přivydělávali v kostýmech maskotů. Kdo to zažil, tak ví, jaký je to opruz a že je uvnitř člověk, kterému je strašné vedro. Někteří se na mě ale dívali pohrdavě, obzvlášť takové ty rázné sebevědomé intelektuálky ve středním věku.
V jednu chvíli se pak ke mně naklonila starší paní s důchodcovskou taškou, dáma ze staré školy, která si přišla na veletrh poslechnout důstojné pány spisovatele. Povídá mi: „Doufám, že vám za to aspoň dobře platí!“ A já jsem jí řekla – „kdepak, já jsem autorka a tohle je moje vlastní kniha.“ Začala lamentovat, že to je tedy pěkný úpadek a hrůza a kam ten svět spěje. Očividně zažila kulturní šok. Spisovatelé, to by měli být vznešené důstojné celebrity, které by se nikdy k takové šaškárně nesnížily. Pravděpodobně i na záchodě z nich padá koncentrovaná moudrost. Úplně nejlepší byl ale jeden malý chlapeček. Když mě viděl, tak řekl: „Jé, sloní princezna!“ To mi opravdu rozjasnilo den.
Někteří autoři se do propagace moc nehrnou, protože jim zavání komercí.
To je takový obrozenecký názor. Že spisovatelé mají být svědomí národa a morální autority, tvořit Velké Dílo a o mrzký peníz se nestarat. Ale holt žijeme v reálném světě a knih je moc. Trocha propagace je určitě potřeba a čtenáři jsou taky rádi, když se dovědí o knize, která by je mohla zajímat. Mám štěstí, že jsem nakonec doputovala právě do Arga, protože tam si sice na jednu stranu uvědomují ekonomickou realitu, ale zároveň se snaží vybírat si zajímavé knihy a dělají je s láskou a s důrazem na kvalitu.
Musí si spisovatel svou knihu propagovat sám?
Teoreticky by to měla být starost nakladatele, ale je lepší, když spolupracují oba a autor aspoň neškodí. Nakladatelé samozřejmě své autory všemožně podporují, ale na reklamu mají jen určitý rozpočet a nemohou propagovat plošně celou svou produkci. Peníze dají na tituly, které mají největší potenciál. Ve chvíli, kdy mi z nakladatelství zavolali, že mám jít do rádia, jsem sice byla vyděšená k smrti, ale zároveň jsem to brala jako signál, že si kniha vede dobře.
Aby tedy nakladatel něco investoval do reklamy, je důležité, aby kniha začala rychle mizet z pultů?
Je to projev zájmu, což je jistě dobře. Nakladatelé jsou samozřejmě rádi, když se knížka prodává. To ale neznamená, že na ty pomalejší hned zanevřou. Některé knihy si vydají vyloženě pro radost – je to třeba dobrá kniha a jejich srdeční záležitost, takže se pro ni rozhodnou, i když vědí, že to nebude žádný trhák. Čili se to nedá takhle jednoznačně říct.
Autor se může do propagace knihy vložit sám a začít se svou reklamou v předstihu. Například Filip Doušek, autor knihy Hejno bez ptáků, si na internetu knihu tak zpropagoval, že se z ní stala hipsterská záležitost a náklad se prodal ještě před vydáním. To je ukázka dobrého marketingu. Jenže ne každý autor je zároveň marketingový odborník a ne každý touží trávit propagací čas, kdy by mohl psát – a pak rozhodně nakladatele a podporu z jeho strany potřebuje.
Mycelium má hezký web. Je to práce nakladatelství nebo tvoje?
Grafiku jsem si vytvořila a obsah sepsala já, s „programátorskou“ částí tvorby webu mi pomohl manžel. „Myceliální“ textura jsou ve skutečnosti kořeny šáchoru, který nám doma roste v jezírku. Vyfotila jsem obrostlý povrch květináče původně pro Tomáše Kučerovského, který je autorem obálky k Myceliu. On si to upravil po svém a použil tu texturu v horní části obálek, no a já si s tím v Photoshopu hrála taky a použila to na webu a fb stránce Legendy o argenitu.
Hlavní díl propagace leží na autorovi. Jaké má možnosti?
Autoři fantastiky to mají jednodušší, protože můžou dělat pořady na conech. Obecně se doporučuje přispívat na sociální sítě. Člověk se pak stane značkou a jeho jméno lidem utkví v paměti. Před vydáním Mycelia jsem založila recesistickou fb stránku Církev Akkütlixova, kde kněží fiktivní církve z románu varovali před tímto příšerným amorálním heretickým spiskem. Byla to legrace a možná to v začátku taky trochu pomohlo. Stránka pořád existuje, teď na ni spíš dávám zajímavosti o houbách. Budování povědomí je dobrá cesta. Ale je potřeba najít rovnováhu. Autor nemůže pořád jen budovat povědomí a trávit všechen čas na sociálních sítích. Musí mít také nějaký produkt, což znamená vypnout facebook a psát.
Co klasické besedy v knihovnách a literární pořady?
Na besedy do knihoven lidé téměř nechodí, to funguje jen u dětských knih. O literární pořady se autoři pokoušejí, ale stejně tam přijdou hlavně jejich kamarádi. Spisovatel už musí být hodně známý, aby si ho lidé přišli někam poslechnout. Neznámý autor se besedami nezpropaguje. Já jsem zkoušela dělat i placky s tématikou Mycelia, ale připravovat tematické předměty má také cenu, teprve když je kniha známější.
Z první stránky poznáte, jestli příběh za něco stojí
Na svém druhém webu máš zajímavou sekci o tvůrčím psaní. Myslíš, že jsou návody na psaní užitečné?
Ano. Člověk, který se chce zlepšovat, v nich může najít dobré tipy a jiný pohled na věc. Ale ono je to jako s návody na hubnutí: když si to někdo jenom přečte a pak se tomu dál nevěnuje, žádný zázrak se nestane. Mně osobně příručky o psaní hodně pomohly v tom, jak si uspořádat materiál a rozvrhnout si kompozici. Postřehy od lidí, kteří sami taky píšou a jsou ochotni podělit se o to, co jim funguje či nefunguje, ušetří energii a čas, protože člověk díky nim nemusí projít všechny slepé uličky osobně. Takže určitě má smysl je číst.
Která kniha se ti nejvíc líbila?
„How to write a million“ (navzdory bombastickému názvu). Je to sborník tří esejů o psaní (v AJ) – o zápletce, o postavách, o dialozích. Kniha se dá celkem snadno opatřit v zahraničních antikvariátech, můj výtisk stál celou jednu libru. Dělala jsem si výpisky (v ČJ), které jsou k dispozici u mě na webu. Nejvíc mě oslovil postřeh, že existuje rozdíl mezi „scénou“ a „vyprávěním“. To byla průlomová informace.
Jaký je mezi tím rozdíl?
„Vyprávění“ je typ textu, kde se děj jen shrne (často je to k vidění v pohádkových knížkách pro nejmenší). V beletrii ale čtenář očekává „scény“. V nich je příslušná událost zdramatizovaná: čtenář ji vidí v duchu jako na divadle a může ji bezprostředně prožívat s postavou (včetně jejích myšlenek a emocí). Začínající autoři často dělají tu chybu, že píšou jen vyprávění (tu a tam proložené dialogem) a do scén se vůbec nepouštějí, takže děj pak působí ploše a nedokáže čtenáře vtáhnout. Když jsem si tohle přečetla, získala jsem mnohem lepší vhled do toho, jak román funguje.
Co říkáš na tvorbu začínajících autorů?
Držím jim palce a jsem vždycky ráda, když se někdo nový talentovaný objeví, protože čím víc nás bude fantastiku psát a číst a čím větší vznikne kolem toho komunita, tím lépe pro všechny. To je ten správný „tvůrčí kvas“, ze kterého může něco zajímavého vzniknout! Jenže bohužel spousta rukopisů je prostě špatných. Stačí přečíst pár odstavců, aby člověk poznal, jestli to za něco stojí. Autoři si často stěžují, že nakladatelé nepřečtou dílo až do konce. Ale ono je to vidět mnohem dřív. Text buď funguje, nebo nefunguje. Jde o určitou vnitřní dynamiku, náboj, rytmus, eleganci… zkrátka sílu. Těžko to popsat líp – a těžko taky předem nadiktovat, co to konkrétně má být. Ale zpětně je jasně vidět, jestli to tam je.
Jak píšeš ty sama?
Šíleně pomalu. Odstavec jsem schopná předělávat hodinu. Možná jsem až maniakálně pečlivá. V tomhle fakt obdivuju Petru Neomillnerovou. Píše rychle, text po sobě nečte a needituje. Nevadí jí, že tam má překlepy, protože říká, že je po ní někdo opraví. Je můj pravý protipól. Takhle to dělají normální autoři, kteří si váží svého času, a ne magoři jako já. Jenže já jsem prostě posedlá rytmem a přesností; jsem schopná padesátkrát přeskládat slovosled věty, aby to znělo, jak má, a najít a zase zavrhnout deset synonym, než vyberu to, které vystihne přesně ten správný odstín významu, který tam chci mít. Lidi pak mají pocit, že se to čte lehce – ó jé!
Další bude lehká fantasy romance
O víkendu křtíš v Brně na Fénixconu knihu O snovačce a přemyslovi. O čem je?
Je to novela, která původně vyšla v roce 2007 ve sbírce Imperorum Bohemorum, která je už nyní rozebraná. Děj se odehrává v roce 2020. Tajná služba se s pomocí tří Krokových dcer pokouší magickým způsobem upevnit svébytnost českého národa, aby odolal cizím vlivům z východu. Samozřejmě se to ale zvrtne a vyvine poněkud jinak, než se plánovalo. Když jsem ten příběh psala, netušila jsem, že to téma bude po 8 letech tak aktuální.
Chystáš i něco nového?
Teď v prosinci vyjde jedna moje mikropovídka v antologii Rozmarná fantastika slovenského nakladatelství Hydra. Pak jsem slíbila, že až odevzdám poslední Mycelium, přispěju do antologie povídek ženských autorek (zatím s pracovním názvem Lehké fantazijno). Je to projekt Františky Vrbenské (kolegyně spisovatelky) a Zuzky Hlouškové (bohemistky, recenzentky a členky Spolku přátel krásného slova v Hradci Králové). Další ve frontě je příspěvek do jednoho projektu Albatrosu Plus. A až to budu mít všechno hotové, třeba si jen tak z legrace napíšu nějakou krásnou temnou fantasy romanci. A nebo se vrátím k románu z Fomalhiwy, který mám rozepsaný už 20 let. Sama nevím! Ale do něčeho tak rozsáhlého, jako je Mycelium, se asi hned tak pouštět nebudu (a dost možná už nikdy).
Co zajímavého jsi v poslední době četla?
Zrovna jsem dočetla nový rukopis své oblíbené autorky Karoliny Francové. Právě její knížky mě před lety přivedly zpět k psaní. Román má prozatím (možná už definitivně) název Purpurová noc a je to temná erotická fantasy z blízké budoucnosti. Odehrává se v Liberci, odkud Karolina pochází. V Jizerských horách se otevřelo magické zřídlo, které využívá temný mág. Z Liberce se tím pádem stalo hlavní město Evropy. Román dramaticky „táhne“ trojice hrdinů: dva mágovi synové, kteří se navzájem nenávidí, a mladá žena, kterou starý mág postihl poměrně nepříjemnou kletbou. O vypjaté situace tím pádem není nouze. Doufám, že román brzy vyjde, protože Karolina už má v hlavě druhý díl.
Životopisný medailon: Vilma Kadlečková
- Narodila se 27. května 1971, žije v Praze.
- Spolupracovala na vzniku hry Dračí doupě.
- S příběhem Na pomezí Eternaalu uspěla v soutěži Cena Karla Čapka a získala za něj cenu Mlok. V roce 1990 ho publikovala jako svůj první román.
- Vydala 13 knih. Některé z nich jsou antologie povídek, do kterých přispěla spolu s dalšími autory.
- Je autorkou pětidílné série Mycelium, poslední díl vyjde na jaře. Za první díl Jantarové oči získala cenu Akademie SFFH 2013 za knihu roku a původní českou nebo slovenskou knihu, za třetí díl Pád do temnot získala cenu Akademie SFFH 2014 za původní českou nebo slovenskou knihu.
Bonusové střípky
- Všechny díly Mycelia začínají větou: „Nejdůležitější věci se odehrávají vskrytu.“ V každém dalším díle je věta delší a odhaluje nové skutečnosti.
- Z obálek Mycelia se postupně vynořuje „hmyzák.“ Na každém dalším dílu je zřetelnější.
- „Když zrovna píšu, nemůžu moc číst. Strhává mě to a přistihnu se, že přebírám autorův styl.“
- Zarytí scifisté si stěžují, že je Mycelium málo sci-fi. Někteří lidé naopak román ani nezkusí, protože má nálepku sci-fi.
- Náklady knih ve fantastice začínají na 500 výtiscích.
Přijďte na Fénixcon
Pokud byste se s Vilmou rádi setkali, přijďte na v sobotu 5. prosince na Fénixcon do Brna. Bude tam křít knihu O snovačce a přemyslovi a pokud si přinesete Mycelium určitě vám ho ráda podepíše. Můžete si ji poslechnout i na panelové diskuzi s dalšími autory. Já si to rozhodně nenechám ujít.
Pamatujete, jak Vilma říkala, že šeptanda mezi scifisty funguje? Měla pravda, já jsem se o Myceliu poprvé doslechla od kamarádky Bereniky na Fénixconu před 3 lety.
A jestli jste Mycelium ještě nečetli, spěchejte do knihkupectví nebo do knihovny. Stojí to za to.
PS: Autorkou fotek, na kterých jsou houby, je Vilma Kadlečková.
Související články
Leonard Medek: Na honorář za první knihu stále čekám [rozhovor]
Jak si na knihu vydělat crowdfundingem
Proč číslo 3 tak skvěle funguje (inspirováno třetím dílem Mycelia)
Miroslav Žamboch: Do pořádného hrdiny musíte vložit kus sebe [rozhovor]
Velice příjemný rozhovor, díky za něj.
Jsem ráda, že rozhovor zaujal. 🙂
Skvělý rozhovor, moc jsem si ho užila! Díky za něj 🙂
To jsem moc ráda. 🙂
Díky za tvé rozhovory, člověk z nich vyčte spoustu zajímavých informací. A navíc mám teď hroznou chuť si Mycelium přečíst, respektive poslechnout audioknižní verzi. 😉
Jsem ráda, že jsou užitečné. 🙂 Určitě do toho jdi, Mycelium je fakt bezva.
Já si počkám až výjde i poslední díl a pak se teprve do Mycelia pustím, ať to čtu pěkně v kuse a o dojmy se můžem podělit na příští Bartoničce :-).
Super článek. Je zajímavé, jak se ve stylu a myšlení jiných autorů může člověk najít :). Například při psaní, kdy zároveň čtu (a to se děje často, protože mi psaní hrozně dlouho trvá a to bych nečetl nikdy) také přebírám autorův styl, nebo mám alespoň ten pocit. Ale víc mě to pak baví, protože to je něco nového, okoření to můj styl, který znám a který mě jako autora čas od času už nudí, takže to beru jako pozitivum.
Jsem ráda, že se rozhovor líbil a díky za Tvou zkušenost s čtením/psaním. Je to zajímavý pohled na věc. Já to mám podobně jako Vilma. Když čtu cizí dobrý příběh, tak se do něj tak zažeru, že mě naprosto odvádí od vlastního příběhu. 🙂
Skvelý rozhovor, vďaka. Vynimočne som ho prečitala cely :-). Mycelium mam v audioknihe všetky a dnes vyšiel piaty diel, velmi sa teším. Aby som si ho vychutnala, znovu si vypočujem všetky 4 diely a potom ten piaty. Knihy su skvele, počúvam všade z mobilu. Kupujem v Audiolibrixe.
Srdečne pozdravujem pani Vilmu a dakujem za krasne chvile s knihami.
Zdravím Lubico, jsem ráda, že vás zaujal. Vůbec jsem nezaznamenala, že je už páté Mycelium venku! To je skvělá zpráva, už se na něj moc těším. Užijte si re-reading předchodzích dílů a hlavně pak ten nový. 🙂