O tvůrčím psaní a literárních soutěžích

Leonard Medek: Stále čekám na honorář za první knihu

Napsal dvanáct knih a v časopisech a antologiích mu vyšlo tolik povídek, že je nedokáže ani spočítat. Se spisovatelem Leonardem Medkem jsem v Praze si povídala o jeho knihách a tvůrčím psaní.

Prozradil mi také užitečné tipy pro začínající autory a dozvíte se i různé zajímavosti. Kolik hodin například odhadujete, že autorovi zabrala rešerše k povídce, která se odehrává v kolumbijském vnitrozemí? Správnou odpověď najdete v rozhovoru.

tulipany

Od dětství jste chtěl být ilustrátorem. Jak jste se dostal k psaní?

Asi tak v sedmé třídě jsem začal při vyučování kreslit komiksy; kromě samotného kreslení to zahrnovalo také vymýšlení příběhu. S komiksy jsem pokračoval i na vojně a také jsem tam už začal koketovat s čistým psaním, jenže až do devadesátého roku nebyla jiná perspektiva než psát do šuplíku. Ale se změnou poměrů se otevřely i publikační možnosti – nejen mně.

Snažil jste se nejdřív uspět v soutěžích?

Ano, ale tehdy byla oproti dnešku k dispozici jen jedna – O nejlepší fantasy, kterou organizoval Egon Čierny. „Konkurenční“ Cena Karla Čapka se věnovala sci-fi. Jako každý začátečník jsem si myslel, že hned vyhraji nebo budu alespoň ve finále… Nic takového se pochopitelně nestalo.

Zpočátku jste tedy cenu nezískal. Přesto vám v roce 1996 vyšla první sbírka povídek.

Na podzim roku 1992 jsem dostal nečekaně dopis od jednoho nadšence z Orlové, který chtěl vydávat fantasy časopis. Proto obepisoval všechny píšící autory, kteří se účastnili soutěží. Poslal jsem mu tři povídky a už se nikdy neozval. Ale přečetl si je jeden jeho známý. Nabídl mi, že když napíšu celý soubor, vydá ho. Tak vyšla – po tříletém čekání – má první kniha Půlnoční jezdec. Na honorář za ni ostatně čekám dodnes.

Druhou knihu jste už vydal u jiného nakladatele. Sám jste ho oslovil s nabídkou?

Ne, bylo to jinak. První knížka nebyla nic moc, nicméně Egonu Čiernému a Vladimíru Veverkovi se zalíbila natolik, že mne kontaktovali, jestli bych pro nakladatelství Poutník nenapsal příběh o barbaru Conanovi. Mezitím se totiž přihodilo to, co Čierny označuje za Velkou scifistickou loupež: nakladatelství Mustang jim vykoupilo před nosem práva na dosud nevydané americké conanovky. Potřebovali tudíž zaplnit mezeru v edičním plánu – a já měl kliku. Byl jsem ve správnou chvíli na správném místě.

Myslíte tedy, že v kariéře začínajících autorů hraje velkou roli štěstí?

Někdy ano, jindy ne. Mně pomohlo. Po revoluci se dohánělo čtyřicet let, kdy u nás téměř nevycházely tituly ze západu. Čeští autoři v žánru téměř nevycházeli, jenže kolem roku 1995 se to začalo lámat. Tehdy kromě mě poprvé publikovala třeba Jana Rečková, Jaroslav Mostecký, Jiří Kulhánek nebo Juraj Červenák…

Kniha Stín modrého býka.

Máte rád klasické dobrodružné příběhy. Proč právě tento žánr?

Píšu to, co bych si chtěl přečíst a nikdo jiný mi to nenapíše… Když jsme se s Františkou Vrbenskou pustili do Stínu Modrého býka, v Česku bylo k sehnání jen pár podobných věcí od zahraničních autorů, tuzemského v tomhle stylu nic. Ale my jsme chtěli příběh, který by se odehrával u nás. Syrový starověký román nedělal nikdo, tak jsme si ho museli napsat sami. S Dobrodruhem je to podobně.

Františka Vrbenská v doslovu v knize uvádí, že některé postavy začaly žít vlastním životem. Bylo to tak?

Ano, to postavy dělají vždy. Tedy v případě, že jim člověk dokáže vtisknout určitou osobnost. Pokud si mají svůj profil uchovat, samy si vynutí, co budou dělat.

Umění rešerše

Ke Stínu modrého býka jste základní kartotéku připravoval půl roku. Při popisu oděvů, mytologie a podobných věcí jste se snažili co nejvíce držet poznatků z odborné literatury. Podle čeho jste ale vytvářeli psychiku hrdinů? V doslovu uvádíte, že hrdinové nejsou moderní postavy pouze navlečené do historických šatů.

Taková psychika se vytváří podvodem: člověk musí mít hodně načteno, a pak opisuje od těch, kdo už si ji nějak představili před ním… Druhou cestou je vycházet ze záznamů etnografů, kteří v posledních dvou set letech zkoumali kmeny nezasažené moderní civilizací; to byl Františčin díl práce.

Kniha Dobrodruh od Leonarda Medka.

Nyní pracujete na čtvrtém dílu Dobrodruha. V předchozích knihách se děj odehrával na exotických místech po celém světě. Kolik času vám zaberou rešerše v tomto případě?

Teď připravuji povídku, která se odehrává u řek Río Magdalena a Río Carare. Rešerše v součtu trvala osm až deset hodin: nejdřív jsem se mrknul do zeměpisných atlasů, pak na googlovic zeměkouli, jenže kolumbijské vnitrozemí je na papíře i na internetu zmapované jen málo. Prošel jsem anglickou a španělskou Wikipedii, abych se ujistil o místní historii – tedy které obce v dané době už existovaly a které ne. Prostudoval jsem příslušnou pasáž v Zeměpisu světa z dvacátých let; to je totiž dobově nejrelevantnější publikace, kterou mám k dispozici. A taky jsem si přečetl jediný příhodný cestopis o Kolumbii, který měli v dejvické knihovně… Takže tentokrát to šlo rychle, jindy na to padne i několik víkendů.

Sháníte ještě další podklady?

Když se děj odehrává ve městě, snažím se získat dobové mapy a fotografie. V případě, že je stěžejní cesta vlakem, vymýšlím, jak vypadal dobový jízdní řád: seženu traťový profil a podle něj počítám, jak dlouho cesta asi trvala. Vypadá to jako zbytečný fanatismus, protože čtenář by chybu pravděpodobně nepoznal.

Jaký to má tedy smysl?

Mám rád pečlivé rešerše, protože si pak jsem jistý, že reálie sedí.  Navíc se člověku často stane, že při hledání narazí na nějaký zajímavý prvek, který by jej samotného nenapadl a který v příběhu může využít… Ale na druhou stranu je až příliš častá chyba, když se do díla autor snaží nacpat všechno, co zjistil. Aby mu to prošlo, musí psát opravdu skvěle. To se podařilo například Adrzeji Sapkowskému ve Zmiji – samotný děj zabírá deset dvacet stran, zbytek románu je jenom podrobná encyklopedie sovětsko-afghánské války, ale čtenář knihu přečte jedním dechem.

Máte psací rutinu? Tvoříte každý den?

Píšu podle toho, jak to vyjde a jak mám náladu. Nejkrásnější to bylo v předpočítačové době. Psal jsem v hospodě u piva do sešitu a pak text přečetl kamarádovi. Rovnou jsem si opravil základní chyby. Doma jsem si sedl ke stroji a přepsal příběh načisto. O to potěšení mě počítač připravil.

Vždyť stále můžete psát v hospodě a do počítače příběh jen přepsat.

Jsou autoři, kteří to pořád dělají, ale mně v tom brání vrozená lenost. Když jsem psal na stroji, text už musel být definitivní, proto byla přinejmenším jedna verze „nanečisto“ nutná… V počítači můžu text libovolně upravovat, což je jednodušší, ale člověku se už nechce psát každou větu dvakrát.

K psaní patří i revize. Jak moc následně zasahujete do textu?

V ideálním případě upravuji jen stylistiku. Stránky si vytisknu a čtu s propiskou v ruce – to se musí, na papíře oko vnímá text úplně jinak než na obrazovce. Když skončím, jsou poškrtané odshora dolů… V horším případě přepisuji celé části. Do toho se ale obvykle pouštím jen tehdy, pokud se dotyčné scény nelíbí redaktorovi (v mém případě to bývá Michael Bronec). Ale dělám to strašně nerad.

Jaká část procesu tvorby je pro vás nejnáročnější?

Samotné psaní. Vymýšlení je radostná práce, ale napsat to je otravné. Psaní nebere a nebere konce.

Medek sám ilustroval svoji knihu Dobrodruh.

Medek sám ilustroval svoji knihu Dobrodruh.

Rady pro začínající spisovatele

Co byste poradil začínajícím autorům?

Každý spisovatel musí vyzrát, aby byl publikovatelný. Musí nejdřív napsat spoustu textů, které jsou k zahození.  Učí se čtením jiné beletrie a vlastním psaním. Workshopy, literární školy a kurzy dají začínajícím autorům základy řemesla, aby si je nemuseli sami dohledávat, ale učit se psát stejně musí každý sám za sebe.

Podle čeho spisovatel pozná, že je už dost vypsaný?

Sám to nezjistí. To musí posoudit jiní. Mladí autoři tomu často nerozumí  a když se setkají s kritikou, reagují hodně negativně. Místo toho by měli být pokorní… Já jsem sice ateista, ale souhlasím se všemi náboženstvími, která lidem vtloukají pokoru a trpělivost.  To jsou základní ctnosti a platí i v psaní.

Ještě se vrátím k otázce o štěstí. Jak velkou roli hraje?

Připravený člověk náhodu využije, nepřipravenému není nic platná. Já měl to štěstí, že jsem byl ve správnou chvíli po ruce a byl jsem jakžtakž vypsaný.  Jenže  může se stát, že někdo píše jako pánbůh, ale nedostane se k takové příležitosti a má smůlu… Dnes je to už naštěstí jiné, existují dva žánrové časopisy a kolem desítky literárních soutěží. Schopný autor se může nahoru dostat pílí, náhodu už tolik nepotřebuje.

Co dalšího doporučíte začátečníkům?

Vzpomínám na Rogera Zelaznyho, který přiznal, že prorazil, až když dal na radu své redaktorky, že nikdy nemá nic vysvětlovat… Je špatně psát povídku nebo i román a začít tím, že podrobně vysvětlím dějiny svého světa a kdo, co a proč… Této chyby se často dopouštějí absolutní začátečníci. Jsem v porotě soutěže Žoldnéři fantazie a každý rok se tam nejmíň jedna podobná práce objeví. Lepší je hodit čtenáře do vody a nechat ho, ať plave. Autor nesmí čtenáře podceňovat – ale na druhou stranu ani přeceňovat.

Jak tedy správně postupovat?

Ať autoři nechají své čtenáře domyslet si svět sami. Je dobré předkládat jim jej jen po kouscích, které jsou aktuálně nezbytné pro pochopení děje. Nemá smysl je zavalit nepotřebnými údaji.

Je důležitější příběh nebo styl?

Podstatnou roli hraje obojí, ale o něco důležitější je příběh. U artistních mainstreamových spisovatelů považuji za chybu, že formu nadřazují ději. Je to pak bezbřehá nuda…  Ovšem i sebelepší příběh zabije špatný styl. Ten dobrý začíná od toho, že se člověk naučí česky – když jsou na prvním řádku dvě hrubky, není potřeba číst dál. To je moje zkušenost porotce.

Podle čeho v Žoldnéřích hodnotíte povídky?

Mám určitá kritéria, ale fungují spíš podvědomě. Po přečtení povídky může nastat několik situací. Člověk si řekne, proč s tím proboha ztrácel čas. Pak následují dvě rovnocenné kategorie. Sakra, to je dobrý nápad, ale škoda, že autor tak zoufale neumí psát. Nebo je to zručně napsaný příběh o ničem. Nad nimi jsou povídky, které zaujmou a vtáhnou do děje, a úplně nejvýš ty, které dočtete a řeknete si:  „To byla pecka.“ Ale takové jsou vzácné, objevují se jen jednou za několik let.

Na jaké „pecky“ si vzpomínáte?

Ve třetím nebo čtvrtém ročníku zabodoval Pavel Renčín s povídkou Dračí hvězda. Tehdy byl Renčín, dlouho nic a pak všichni ostatní. Pamatuji si i na Opus 10/12 od Daniela Tučky nebo Štefanovičovu Pátou, tam už ale nebyl tak velký odstup od ostatních děl.

kniha Dobrodruh

Když přes jižní pól jezdí expres

V edičním plánu Strak na vrbě jsou pro tento rok naplánovány dvě vaše knihy. Stihnete je?

Ani jedna ještě není dokončená, ale pokud omylem neumřu, čtvrtý díl Dobrodruha by měl letos vyjít. Onen steampunkový triptych s pracovním názvem „Když prší do korzetů“ bych dokončil také rád, ale s tím bude ještě spousta práce…

V jakém prostředí se bude jeho příběh odehrávat?

Mám rád reálné dějiny, které jsou jen trochu posunuté. Můj svět vychází z toho, že známý vynálezce Isambard  Brunel nezkrachoval a záhy nato nezemřel a  že Robert Falcon Scott dobyl jižní pól již při své první výpravě do Antarktidy v roce 1902. Na jižním pólu se potom začne těžit úplně nové palivo.

Co vás k příběhu inspirovalo?

Chtěl jsem do sbírky Excelsior, gentlemani! napsat povídku o zločinu v transpolárním expresu; nejdřív jsem ale musel vymyslet, proč přes jižní pól jezdí vlak. Jenže místo čtyřiceti nebo šedesáti normostran se dílo rozrostlo na sto dvacet, což je rozměr úplně k ničemu. Do sbírky povídek je to moc dlouhé, ale na samostatný román zase krátké. Proto vymýšlím další dvě novely.

Vyšlo vám mnoho románů i povídek. Máte ještě nějaký literární sen?

Hehe, líbilo by se mi získat Nobelovu cenu za literaturu…  A vážně? Člověk má vždycky před sebou ještě něco, co by rád zpracoval. Líbilo by se mi napsat fantasy western a klasickou dobrodružnou knihu pro chlapce;  také bych rád někdy vytvořil hodně fantazijní fantasy. Tím myslím – jak to říct? Vystihuje to pocit z pasáže v Pánovi prstenů, když družina připlouvá k Rauroským vodopádům: najednou v pustině stojí obrovské sochy. Má k tomu blízko i filmový Nekonečný příběh a občas něco ze Zelazného. Těžko se to vysvětluje, budu to muset napsat. Ale zatím mám dost co dělat s hrdinou z Dobrodruha Frantou Frantou.

 Životopisný medailon: Leonard Medek

Leonard Medek

  • Narodil se 8. dubna 1962, bydlí v Přední Kopanině na okraji Prahy.
  • Pracuje jako zlatník.
  • Jeho prvotina Půlnoční jezdec vyšla v roce 1996. Celkem napsal dvanáct beletristických knih a dvě sbírky poezie. V časopisech nebo antologiích vyšlo mnoho jeho povídek. Některá svá díla ilustruje.
  • Získal dvě ceny Akademie science fiction, fantasy a hororu za nejlepší českou žánrovou knihu: za Stín modrého býka (spolu s Františkou Vrbenskou) v roce 2011, za román Runeround v roce 1999. Za nejlepší povídku získal cenu téže Akademie v roce 2012.
  • Jeho nejnovějším dílem je povídka ve steampunkovém sborníku Excelsior, gentlemani!, který vyšel v roce 2014.

 Bonus

Zajímá vás, jak se píše kniha se spoluautorem? Popis toho, jak vznikal román Stín modrého býka najdete v doslovu ke knize.

Psaní trvalo půldruhého roku. Medek měl na starosti dějinné souvislosti a mužské postavy, Vrbenská magické rituály a ženské postavy. Medek napsal první verzi kapitoly, předal jí spoluautorce, která ji opoznámkovala a vrátila.

Když byla hlavní autorkou oddílu Vrbenská, předala rukopis Medkovi, který ho přeformuloval svými slovy, aby měla kniha jednotný styl. A pak ho vrátil k opoznámkování a zase dokola.

Stín modrého býka.

Stín modrého býka mám moc ráda a dokonce jsem ho četla i dvakrát. To už něco znamená. Mluvím o něm docela často a tak si ho už strejda vypůjčil v knihovně a mamka loudí, ať jí Stín půjčím v audio podobě. 🙂

Pokud Vás něco z Medkovy tvorby zaujalo, jeho knihy seženete v nakladatelství Straky na vrbě.


PS: Jak se Vám rozhovor četl? V pohodě nebo byste byli raději, kdybych ho rozdělila na dvě části?

Související články

Vilma Kadlečková: Mycelium jsem propagovala v kostýmu mimozemšťana (rozhovor)

Miroslav Žamboch: Do pořádného hrdiny musíte vložit kus sebe (rozhovor)

13 komentářů

  1. rionka

    Skvělé, děkujeme. Rozhodně nerozdělovat 🙂

  2. Markét R.

    Výborný rozhovor, smekám. Bude takových víc? Je skvělé nakouknout českým autorům pod pokličku. 😉

    • Katka

      Jsem ráda, že zaujal. 🙂 Doufám, že podobných rozhovorů bude časem na Alchymii přibývat. Ale nejspíš až dopíšu diplomku. 🙁

  3. Míša

    Skvělý rozhovor. Zaujal mě. A jsem ráda, že nakladatelství Poutník Leonarda Medka kontaktovalo a (nejen já) si tak díky tomu můžu přečíst Conana a další skvělé knihy! 🙂

  4. Mirek H.

    Víc takových rozhovorů :-).

    • Katka

      Určitě budou, jen je za každým rozhovorem strašně moc práce, takže nepřibývají tak rychle, jak bych chtěla. 🙂 Když tak můžeš lajknout Alchymii na facebooku https://www.facebook.com/literarnialchymie/ a už Ti žádný další rozhovor neuteče. 😉

      • Mirek H.

        S lajkováním to bude problém, nemám totiž účet na facebooku :-), ale už nějakou chvíli blog sleduji, tak mi snad v budoucnu žádný rozhovor neuteče.

      • Jana Dvořáčková

        Též jenom sleduji, FB nemám. Ale sleduji ráda. Zmiňované „moc práce“ je v tom znát :).

        • Katka

          Zdravím Jano, tak to mám radost, že ráda sledujete. 🙂 A už brzy chystám vydat další rozhovor.

  5. Sabina

    Skvělý rozhovor! Člověk má hned chuť se do psaní zase pořádně opřít a vypilovat ho, aby (třeba, snad!) vznikla další „pecka“ 🙂

    • Katka

      Zdravím Sabino, jsem ráda, že se vám rozhovor líbil. A gratuluji k vydání knihy, vypadá moc hezky!

  6. Pavel Štěpánek

    Dobrý den jmenuji se Pavel Štěpánek a sháním na Leonarda telefonní číslo je to můj spolužák a chtěl bych udělat třídní sraz Nemám na něho žádný kontakt Pošli mi ho prosím vás někdo Děkuji moc.

    • Katka

      Dobrý den, pane Štěpánku, informovala jsem o Vaší zprávě pana Medka a předala mu na Vás kontakt.

Napsat komentář: Katka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

© 2024 Literární alchymie

Šablonu vytvořil Anders NorenNahoru ↑