Napsal dvanáct knih a v časopisech a antologiích mu vyšlo tolik povídek, že je nedokáže ani spočítat. Se spisovatelem Leonardem Medkem jsem v Praze si povídala o jeho knihách a tvůrčím psaní.
Prozradil mi také užitečné tipy pro začínající autory a dozvíte se i různé zajímavosti. Kolik hodin například odhadujete, že autorovi zabrala rešerše k povídce, která se odehrává v kolumbijském vnitrozemí? Správnou odpověď najdete v rozhovoru.
Od dětství jste chtěl být ilustrátorem. Jak jste se dostal k psaní?
Asi tak v sedmé třídě jsem začal při vyučování kreslit komiksy; kromě samotného kreslení to zahrnovalo také vymýšlení příběhu. S komiksy jsem pokračoval i na vojně a také jsem tam už začal koketovat s čistým psaním, jenže až do devadesátého roku nebyla jiná perspektiva než psát do šuplíku. Ale se změnou poměrů se otevřely i publikační možnosti – nejen mně.
Snažil jste se nejdřív uspět v soutěžích?
Ano, ale tehdy byla oproti dnešku k dispozici jen jedna – O nejlepší fantasy, kterou organizoval Egon Čierny. „Konkurenční“ Cena Karla Čapka se věnovala sci-fi. Jako každý začátečník jsem si myslel, že hned vyhraji nebo budu alespoň ve finále… Nic takového se pochopitelně nestalo.
Pokračovat ve čtení
Ti, co mě znají, ví, že obvykle z večírků mizím s první vlnou. Ale z afterparty Literárního Festu jsem odcházela mezi posledními a to jen kvůli tomu, abych stihla poslední metro. Praha má sice ledacos, ale brněnské rozjezdy to určitě nejsou.
Reporty z akce hledejte pod tímto hashtagem.
Pokyny, mapa (trapnou historku o tom, proč ji vozím s sebou, najdete na konci článku) a Pevnost, kterou jsem si koupila, protože tam vyšla dvěma internetovým známým povídka.
Pokračovat ve čtení
S nadsázkou řečeno příběhy mají čarovnou moc. A teď nemyslím ty „opravdové“ příběhy jako povídky a romány. Myslím ty příběhy, které vyprávíme třeba právě o knihách nebo jiných uměleckých dílech.
Je totiž až zarážející, jak dokáží ovlivnit naše vnímání výsledného díla. Dobře jsem se o tom přesvědčila ve Vídni na výstavě katalánského malíře Juana Miró.
Jeho obrazy jsou dost abstraktní, takže vlastně moc nevíte, na co se díváte. I přesto některé působí příjemně a jiné ponuře.
Jedním z dalších obrazů v řadě byl tento:
Obraz Ptáci a hmyz z roku 1938.
Podívám se na něj a je hezký a barvy působí optimisticky. Tančící ptáček a kolem něj další postavičky. Prostě jeden z těch příjemných obrazů.
Jenže pak jsem si pustila výklad z audio průvodce. A dozvěděla jsem se, že Miró obraz maloval na počátku občanské války ve Španělsku. Pták je Španělskem, kterého hmyz trhá na kusy.
Podívala jsem se znovu na obraz a pište si, že mi už nepřipadal pozitivní. Vlastně se mi už moc nelíbil. A způsobil to pouhý příběh, o tom proč a jak dílo vzniklo.
Pokračovat ve čtení
Na konci listopadu se mi ozvala kamarádka Jana s tím, že pro svoji kamarádku chce vytvořit neobvyklý dárek k Vánocům. A požádala své známé, aby té přítelkyni poštou poslali svůj obrázek. Všechno dohromady to bude takový soukromý happening a prý se tomu říká akční tvorba.
Nápad se mi líbil a hned jsem souhlasila, že se připojím. V předchozím článku jste se dozvěděli, že mi nejde veršování. Stejně tak malování není moje silná stránka. Sice mě baví, ale často mě štve, že nedokážu pastelkami nebo barvami vyjádřit to, co mám v hlavě. Daleko líp to umím slovy, a proto taky píšu.
Kvůli tomu jsem se rozhodla vytvořit něco jako vizuální příběh. A po ruce byly noviny. Vystříhala jsem z nich zajímavé titulky a z nich dala dohromady vánoční pohádku. Je fakt výhoda, když si z tisku můžete vystřihnout i vlastní jméno. 😉
První část pohádky.
Pokračovat ve čtení
„Moc ti ty nové šaty sluší,“ pochválí mladík na prodloužené svoji taneční partnerku Marušku.
„Karle, já ti nevím, nejsem v nich moc tlustá?“
„Ne, vypadáš báječně.“
„Ale podívej se, v pase jsou tak úzké, že je na břiše vidět špek.“
Karla nad tím nikdy nenapadlo moc přemýšlet. Byl rád, že na něj není naštvaná, když jí šlape na nohy a taky znala dost dobrých vtipů, takže při promenádě nebyla nuda. Teď ji kriticky sjede pohledem a pomyslí si, že když o sobě pořád tvrdí, že je tlustá, tak na tom možná něco skutečně bude.
Obr. č. 1: Technická, dámy a pánové. Takhle by to nešlo.
Tahle situace se netýká jen tanečních. Velmi dobře si na ní ukážeme, jakým chybám se při prezentaci svého příběhu vyhnout.
Pokračovat ve čtení
Znáte to, kdo nemá Facebook, jako by nebyl. A proto ho má nově i Literární alchymie. Často totiž narazím na zajímavé články nebo oznámení o literárních soutěžích, ale zrovna nemám čas psát příspěvek na blog. Ale Facebook je pro rychlé sdílení takových informací jako stvořený.
Úvodní fotka Literární alchymie na Facebooku.
Nyní tam najdete třeba, jakou knížku si čtu ráno po cestě do redakce a informace o nové literární soutěži. Pravidelné novinky ze světa tvůrčího psaní, upozornění na nové články na Literární alchymii a fotky budou přibývat. Lajkněte Facebook Literární alchymie a budete v obraze. 😉
Weby o tvůrčím psaní:
Literární agentura Markéty Dočekalové, která nabídne váš rukopis vydavatelům. Můžete si také zaplatit posouzení svého textu. Nejzajímavější je rubrika Tipy pro psaní, kde Dočekalová zveřejnila zkrácené kapitoly ze svých učebnic tvůrčího psaní.
Další stránky Markéty Dočekalové o tvůrčím psaní. Můžete například zkusit prodat svůj rukopis v sekci Burza.
Web autora fantasy románů, který pořádá literární dílny v pražské knihovně, kde pracuje. Jeho stránky nejsou moc často aktualizované, ale najdete na nich pěkný e-book. Bude se vám hodit, pokud se chystáte psát historický příběh, protože Linc vám třeba poradí, do kterých knih byste určitě měli nahlédnout, ať neuděláte trapnou faktickou chybu.
Stránky autorky série Mycelium a povídek ze světa argenitu. Najdete tam například zajímavé výpisky z anglické literatury o tvůrčím psaní.
Web mého spolužáka ze žurnalistiky Vojtěcha Žáka. Pozornost věnujte hlavně záložce Jak začít psát, kde najdete jeho středoškolskou odbornou práci s názvem Jak psát fantasy.
Web pro spisovatele v angličtině s mnoha zajímavými články a e-bookem.
Budu ráda, když zůstaneme v kontaktu. Nejsnadnější je sledovat Literární alchymii na Facebooku nebo na Twitteru.
Výstižný citát nejen o tvůrčím psaní:
„Tvořit znamená objevovat, experimentovat, růst, podstupovat rizika, porušovat pravidla, dělat chyby a užít si legraci.“
Mary Lou Cook
Citát jsem našla v této Lžičce v šuplíku (občasník pro literárně-kulturní degustátory).
Hodně autorů na fanfikcích začínalo, protože zvlášť pro mladé je lákavé vzít své oblíbené postavy a stvořit příběh přesně podle jejich gusta. Na základce jsem taky jednu fanfikci napsala, jmenovala se Harry Potter a školní výlet.
A na internetu jsem hltala příběhy na pokračování, ve kterých chodil Harry s Hermionou. Autor možná nebyl daleko od pravdy, protože nedávno sama Rowlingová přiznala, že Hermiona by s Ronem asi nebyla šťastná a měla skončit s Harrym. To jen tak na okraj, čestně můžu prohlásit, že období fanfikcí mám dávno za sebou.
Mary Sue je dokonalá nadžena. Foto: Thirumurugan P
Kdo je to Mary Sue
Na Novinkách právě vyšel článek o fanfikcích a jejich dělení. Věděli jste, že se třeba odlišuje slash a drabble? Já tedy ne. A že v některých fanouškovských příbězích vystupuje typ postavy zvaný Mary Sue?
Mary Sue je silně idealizovaná postava. Autor ji obvykle napíše sám podle sebe. Některé věci mají společné, ale obecně je Mary Sue krásnější, inteligentnější a vtipnější než autor v reálném světě.
Mary Sue si křehká, ale zároveň silná bytost, která má často obtížnou minulost, ve které jí bylo nespravedlivě ublíženo. A jsou do ní samozřejmě zamilovaní všichni kluci ze třídy.
Další zajímavý článek Problém s fanfikcemi najdete na blogu Terezy Matouškové alias Temnářky.
Děj Jména růže se odehrává ve fiktivním opatství. Foto: Antonio Cinotti
Zase jedna čarodějnice na hranici, výborně. O jednoho ďáblova přisluhovače méně, že ctihodný inkvizitore? Hlavní hrdina věhlasného románu Jméno růže od Umberta Eca ale rozhodně není typickým potíračem zla.
Dobrovolně své řemeslo pověsil na hřebík a žádného člověka nikdy neupálil. Díky svému bystrému mozku a otevřené mysli totiž vždy zjistil, jak se věci mají. Zdánlivě nadpřirozené věci pokaždé dokázal vysvětlit.
Ale jedna věc jsou vesnické čarodějky a něco jiného poselství o Apokalypse. V benediktýnském klášteře, kam hrdina Vilém přichází s poselstvím, umírají jeden po druhém mniši. A jejich smrt nese vždy znamení jedné z sedmi polnic Apokalypsy. Opravdu se blíží Antikrist, jak prorokuje starý mnich?
Od koho jiného bychom se měli tvůrčí psaní učit než od mistrů v oboru. Proto jako první knihu rozeberu právě Jméno růže.
Pokračovat ve čtení
Nejnovější komentáře