To, že to začínající autoři nemají lehké, není žádná novinka. Mého kamaráda a spolužáka ze žurnalistiky Vojtu Žáka to však neodradilo. Na vydání svého románu Než se pěšec stane králem, který jsem editovala, se pokusil vybrat peníze od fanoušků ve stále oblíbenějším crowdfundingu.
Napoprvé to nevyšlo, ale se Vojta poučil z chyb a letos na podzim spustil druhou kampaň. V ní vybral dokonce 214 % cílové částky a svou prvotinu úspěšně vydal.
V rozhovoru si povídáme o tom:
- jaké chyby v prvním crowdfundingu udělal,
- co mu v druhé kampani pomohlo získat nejvíc příspěvků,
- co obsahoval marketingový plán,
- jak zálohuje poté, co přišel o třetinu knihy,
- jaký má psací rituál,
- jak pravidelný režim v psaní ovlivňuje produktivitu,
- jak hodnotí studium žurnalistiky,
- co doporučuje středoškolákům, kteří chtějí psát i na vysoké škole,
- jak se dá uživit psaním marketingových textů na volné noze.
Román psal tři roky
Hodně budeme mluvit o tvé knize Než se pěšec stane králem. Můžeš ji stručně představit?
Je to městská fantasy s prvky new weird a můj svět trochu připomíná viktoriánskou Anglii, i když viktoriánská Anglie to ani zdaleka není. Hlavním hrdinou je mladý student Kaspián, který zoufale potřebuje peníze a tak se nechá lordem Ornetem najmout jako špion. Jenomže zjišťuje, že se dostává do čím dál, tím větších problémů. A ukazuje se, že by ho mohly stát i život.
Kdy jsi začal psát Než se pěšec stane králem?
Tehdy mi bylo jednadvacet, takže před pěti lety. Zrovna jsem pracoval na rukopisu svého druhého (pozn. nepublikovaného) románu. Myšlenka na Pěšce přišla od mojí tehdejší přítelkyně. Měla ráda postavu z Narnie, která se jmenovala Kaspián, a současně se jí nelíbily moje příběhy. A tak jsem se rozhodl napsat něco, co by se jí zamlouvalo. Později jsme se rozešli, ale s psaním knihy jsem nepřestal.
Ve čtyřiadvaceti letech jsi příběh dopsal. Co bylo dál?
Snažil jsem se ho publikovat. Na radu jsem se zeptal Antonína Kudláče, který vedl mou středoškolskou odbornou práci na téma Jak psát fantasy. Řekl mi, že kdo se chce prosadit v české fantastice, musí jít přes literární soutěže. Ale já jsem povídky nepsal a tak jsem si řekl, že to udělám po svém a začal jsem oslovovat nakladatele.
Koho jsi kontaktoval?
Oslovil jsem Wales, odkud jsem dostal velmi hezkou odpověď, že jsem je zaujal, ale že situace na trhu je taková, že si nemůžou dovolit brát nové autory. Také jsem se setkal s Michaelem Broncem ze Strak na vrbě. Řekl mi, ať mu knihu pošlu, ale já jsem ji ještě neměl hotovou. Už byla dopsaná, ale spadl mi počítač a přišel jsem o třetinu textu.
Zálohování textů v cloudu
Stalo se ti víckrát, že jsi podobným způsob přišel o text?
Bohužel ano, smazalo se mi pár povídek. Ale o dvě stě stran jsem ještě nikdy předtím nepřišel. Zrovna jsem se na Erasmu v Norsku pouštěl do předposlední kapitoly Pěšce, když ten blackout počítače nastal.
Jak po takových zkušenostech zálohuješ?
Dřív jsem si texty posílal na e-mail a zálohoval na flash discích. Teď spoléhám hlavně na Dropbox.
Jak ta služba funguje?
Vytvoříš si účet a stáhneš si složku do počítače. S ní pak pracuješ, jako by byla na tvém pevném disku. Když počítač připojíš k internetu, data se ihned odesílají do cloudu. Výhodou je, že když píšu na více počítačích, mám své soubory hned po ruce. A i kdybych o všechna zařízení přišel, najdu texty uložené na internetu.
Tým na crowdfunding? Minimálně dva lidé
A teď už zpátky ke knize. Nakonec ses domluvil s nakladatelstvím Beletris, že na román zkusíš vybrat peníze crowdfundingem. O své první kampani jsi zároveň psal diplomku. Proč?
Říkal jsem si, že mě to dokope k tomu, abych crowdfunding skutečně spustil. Ale velkou nevýhodou bylo, že jsem se víc soustředil na dopsání práce než na samotnou kampaň, která tehdy dopadla velmi špatně (pozn. z požadovaných 70 000 Kč vybral Vojta 20 000 Kč). Kvůli diplomce jsem musel crowdfunding urychlit, ačkoliv jsem na jeho spuštění ještě nebyl připravený. A kampaň jsem navíc odstartoval těsně po Silvestru, což je nejhorší možné období, jak jsem později zjistil. Následoval měsíc a půl neustálého stresu, protože to vůbec nepokračovalo dobře. Ale hodně jsem se z toho naučil. (Víc o příčinách krachu první kampaně najdete v tomto článku o knižním crowdfundingu.)
Teď vydáváš knihu u Backstage Books. Jak ses dostal k tomuto nakladatelství?
Poprvé jsem se s nakladatelem sešel ještě před první kampaní. Byl jsem tehdy mladší, naivnější a arogantnější. Na konci jsme se rozešli s tím, že je nakladateli líto, ale že by mi nebyl schopný dát podporu, kterou potřebuji. Pak přišla první kampaň přes Hithit. O pár měsíců později mi Martin Toman z Backstage Books sám napsal, že četl první kapitolu a že by knize rád pomohl. Znovu jsme se sešli a začali se o ní zase bavit.
To bylo před dvěma lety. Druhou kampaň jsi ale spustil až teď na podzim. Proč to tak trvalo?
Na další crowdfunding jsem byl připravený už před rokem, ale selhávalo to na praktických záležitostech. Bylo dost práce a neměl jsem na to čas. Taky mě nebaví produkční záležitosti, takže jsem prokrastinoval psaním povídek. Ale nejvíc kampaň zdržela tvorba videa. Nejdřív neměl tři měsíce čas kamarád kameraman, pak to čtyři měsíce vázlo na mě, protože jsem byl v zahraničí.
Taky jsem čekal na vhodnou dobu. Minulý rok jsem věděl, že to nestihnu před Vánoci. Po nich jsem to dělat nechtěl, protože jsem věděl, že je to mrtvé období.
Co všechno je nutné na kampaň připravit?
Potřebuješ mít napsaný text, kterým lidi nalákáš, a natočit video, které má v crowdfundingu asi největší sílu. Pak musíš vymyslet zajímavé odměny. To jsem u první kampaně docela nezvládl, měl jsem jen tři a byly dost hloupé. Teď jsem jich nachystal deset. Většina z nich se nevyužila, ale myslím, že to byl dobrý tah. A pak je potřeba mít marketingový plán.
Udělal jsi podruhé něco jinak?
Před uveřejněním projektu mi ze Startovače poslali svá doporučení. V nich se psalo, ať nikdo nepropaguje projekt sám, protože to neustojí. Na první kampaň jsem byl sám a plánoval jsem to i teď. Ale na základě této rady jsem poprosil kamarádku o pomoc. Koupili jsme dva litry vína, sešli se na bytě a dali dohromady marketingový plán.
Co obsahoval?
Sepsali jsme do něj, co je potřeba udělat a kdy. Nebo třeba jaký typ příspěvku dát na Facebook a kdo to udělá. Takže později jsem už nemusel přemýšlet, kde všude bych se mohl o akci zmínit, ale jen jsem se podíval do plánu. Nakonec jsme z naplánovaných věcí stihli jen polovinu, ale bylo super, že to kamarádka tlačila dál.
Proč jste to nestihli?
Vybouchl nám časový plán. Původně jsem chtěl vybírat peníze jen dva týdny. Ale na Startovači mi doporučili, ať je to alespoň měsíc. Tak jsem změnil parametry. Ale když jsem kampaň spustil, tak jsem zjistil, že je nastavená jen na dva týdny a už to nešlo změnit.
Při první kampani se na různých serverech objevovaly zmínky o Pěšci nebo třeba ukázky. Teď jsi měl mediální pokrytí mnohem menší. Nechtěl jsi je znovu žádat o pomoc, nebo se to neosvědčilo?
Svým způsobem obojí. Před dvěma lety jsem asi v pěti médiích přesvědčoval, že publikuji knihu a pak nic nebylo. A to byl dost hloupý pocit. Dalším důvodem je, že crowdfunding je sociální záležitost. Lidé tě nepodporují, protože jsi profesionál. Tak jsem se snažil vést první kampaň a nefungovalo to. Přispějí z emocionálního důvodu, a protože je projekt zaujal. A to přes média dobře nesdělíš.
Informace o první kampani se dostaly asi k šedesáti tisíc lidem, ale stejně jsem peníze nevybral. Teď o crowdfundingu vědělo méně lidí, ale když to řeknu hloupě, kampaň jsem dělal s větším srdcem a publikum na to slyšelo. Mnoho z nich byli mí známí, ale když jsem si procházel přispěvatele, překvapilo mě, že dost z nich mě vůbec nezná.
První kampaň jsi měl na Hithitu, druhou na Startovači, takže můžeš srovnávat. Pokud čtenáři připravují svůj vlastní crowdfunding, který ze serverů jim doporučuješ?
Nemyslím si, že by kterýkoliv z nich byl výhodnější než druhý. Startovač si tuším z kampaně bere o trochu méně peněz, ale pro druhou kampaň jsme ho zvolili hlavně proto, že s ním měl nakladatel už zkušenosti a že nám umožňoval spustit dvoutýdenní kampaň.
Používal jsi v druhém crowdfundingu reklamu na Facebooku?
Ne. Ve skutečnosti jsem ji používal při první kampani, a ačkoliv jsem díky ní měl solidní dosah, na počtu přispěvovatelů se neprojevila.
Peníze a počet výtisků
V první kampani jsi vybíral 70 000 Kč, v druhé byla cílová částka 15 000 Kč. Proč takový rozdíl?
V Beletris chtěli vydat 1 500 výtisků. Při větším množství se totiž dost sníží výrobní cena knihy. Podruhé jsem chtěl, aby kniha šla ven a bylo mi jedno v jakém nákladu. Kdyby i druhý crowdfunding selhal, vydal bych Pěšce alespoň elektronicky. Aktuální náklad bude 150 výtisků a díky Startovači je už 100 kusů prodaných.
V Backstage Books taky chtěli, aby sis vydání zaplatil?
Ne. Crowdfunding jsme považovali spíš za marketingový kanál. V poslední době se totiž dost mění situaci na trhu a své desky přes něj financují třeba i známí zpěváci. Je to částečně průzkum poptávky, takže máš představu, jak velký náklad udělat. Taky slouží jako předprodej a zároveň i reklama, protože se o knize začne mluvit.
Odborníci říkají, že je důležité rychle vybrat alespoň 30 %, protože to povzbudí i další uživatele k příspěvku. Byl jsi třeba předem domluvený s kamarády, aby přispěli hned v začátku?
Ne. Ale v okamžiku, kdy šla kampaň ven, jsem kontaktoval skoro všechny známé s tím, že budu rád, když přispějí. A byl jsem velmi mile překvapený, jak mě okolí podpořilo.
Kde lidé seženou tvůj román?
Tištěná kniha i e-book je k dostání v e-shopu Kosmasu. Nebo si ji objednají přímo na mém webu. Taky se chci domluvit s fantasy knihkupectvími a román se dá koupit v kavárně Zákoutí, kde často píšu.
Pravidelnost a tvůrčí rituály
Jak dlouho se věnuješ tvůrčímu psaní?
Psát jsem začal ve třinácti. Měl jsem rád gamebooky a taky Dračák. Na skautské výpravě jsem jednou dělal Pána jeskyně a přišla za mnou starší sestra a zeptala se mě, proč někdy nenapíšu vlastní gamebook. Řekl jsem si, že je to fajn nápad. Sundal jsem z půdy psací stroj a po škole do něj mlátil. O pár měsíců později pak naši koupili první počítač. Psaní gamebooku mě postupně přestalo bavit a začal jsem s povídkami. Potom jsem se pustil do románu.
Psal jsi tehdy pravidelně?
Ano, každý všední den hodinu ráno předtím, než jsem šel do školy. O víkendu jsem psát nemohl, protože byl počítač obsazený. Když jsem si pořídil vlastní notebook, už to bylo volnější. Ale na výšce jsem každý den nevstával o půl šesté a každodenní režim se mi rozbil. Svým způsobem mi to chybí. Neuvažoval jsem o tom, jestli psát. Prostě jsem vstal a začal. Kdybych měl režim i v současnosti, jsem výrazně produktivnější.
Jak tvoříš teď?
Poslední dva roky mám svůj rituál. Odejdu z práce a jdu si s notebookem sednout do kavárny. Objednám si víno a začnu psát. Někdy pracuju hodinu, jindy tři. Většinou končím ve chvíli, kdy vypiju třetí dvoudeci, protože pak se už moc nesoustředím.
Co ti nejvíc pomohlo se v psaní zlepšit?
Zkusil jsem toho spoustu. Prošel jsem si kurzem tvůrčího psaní, četl jsem knížky o psaní, měl jsem hodně betačtenářů, účastnil jsem se různých literárních soutěží, četl knihy a analyzoval je. Ale nejvíc mi pomohlo, že jsem často a pravidelně psal. Experimentoval jsem a ze zvědavosti zkoušel věci dělat jinak. Prostě keep going, keep going (stále pokračovat). Nic jiného.
Někdy mi betačtenáři říkali, že mé texty jsou na prd. Když si po pár letech staré povídky pročítám, tak zjišťuju, že nejsou na prd, ale že jsou naprosto debilní. Asi i to je důležité. Jednou za čas se ohlédnout zpátky, aby člověk dokázal vnímat rozdíl a uvědomit si, v čem byl problém.
Studium psaní na vysoké škole
Proč jsi šel studovat žurnalistiku?
Věděl jsem, že se chci věnovat psaní, ale neměl jsem představu o jiných možnostech. Žurnalistika pro mě byla jediná zřejmá volba.
A jak studium zpětně hodnotíš?
Vysoká škola mi dala strašně moc – rozhled, sebevědomí, možnosti, jiný pohled na život. Konkrétně na žurnalistice jsem se naučil, jak tvořit zprávu a jak psát do novin. Taky jsem zjistil, jak pracovat s dalšími médii jako je audio, video nebo on-line formáty. A díky žurnalistice jsem se dostal do marketingu, což pro mě byl nečekaný krok stranou. Ale je potřeba si uvědomit, že psaní do médií je úplně jiný svět než psaní beletrie.
Proč se nechceš novinařině věnovat i profesně?
Žurnalistika se řídí zkostnatělými pravidly. Ale já nemám pravidla rád a to by mi v novinařině neprošlo.
Co bys poradil člověku, který je teď na střední škole, rád píše a uvažuje, co dál studovat?
Pokud se chce živit psaním, má hodně různých variant. Je tady žurnalistika, JAMU a FAMU se scénáristikou, ale psaním se může živit, i když bude studovat biologii nebo matematiku. To je na psaní krásné. Takže bych asi poradil, ať si vyberou téma, o kterém chtějí psát, a to jdou studovat.
Takže se psaní v mezičase naučí sami?
Ano, není nutné ho studovat, ale trénink je určitě potřeba. Jsem zastáncem myšlenky, že nezáleží na tom, jestli máš, nebo nemáš talent. Pokud se psaní věnuješ deset tisíc hodin, je z tebe profesionál. Taky je důležité, jestli tě to baví a naplňuje.
Obecně řečeno každé médium, ať už je to scénář, reportáž nebo povídka, má svá pravidla, která se dají nastudovat. Ale člověk musí vytrvat.
Psavec na volné noze
Čím se tedy teď živíš?
Pohybuji se v oblasti marketingu, copywritingu a editorství. Profiluji se jako storyteller – zjistím, co děláte, a řeknu vám, jaký příběh se za tím skrývá. Zákazníci totiž snáze zpracují příběh než holá fakta. V poslední době jsem taky připravoval scénáře pro videa a začal se věnovat grafice. Nejraději bych psal jen beletrii, ale to na současném trhu není možné.
Vždycky jsi chtěl být freelancerem, nebo se to přihodilo víceméně náhodou?
Ta druhá možnost. Po návratu z Norska jsem začal pracovat na marketingovém oddělení jedné firmy, ale pak jsem o místo přišel. Uvědomil jsem si, že už nechci být součástí konkrétní společnosti, že mi nevyhovuje pravidelná pracovní doba. Ale první čtyři měsíce na volné noze byly dost stresující. Tak dlouho trvalo, než jsem si našel klienty.
Jak se dá copywritingem na volné noze uživit? Když vezmeme, že aktuální medián mezd je 22 533 Kč, tak si vyděláš víc, nebo míň?
Nemám přehled. Klienti platí různě a já nejsem člověk, který by přesně sledoval příjmy. Ale uživit se tím dá. Lidé, kteří mají ostřejší lokty než já, se tím nejenom uživí, ale mohou si žít opravdu dobře. V oboru je dost peněz a já zjišťuji, že člověk, který umí psát, si práci vždycky najde.
O Vojtěchovi Žákovi
- Narodil se v roce 1990 ve Třebíči, žije v Brně.
- Vystudoval žurnalistiku a bezpečnostní a strategická studia na Masarykově univerzitě.
- Pracuje jako copywriter na volné noze.
- Vydal román Než se Pěšec stane králem (2016).
- Píše dětské komiksy pro sérii Koumáci v akci.
- Vyhrál literární soutěž Tiché písky 2016, v Poviedce Istroconu 2016 se umístil na třetím místě, v Daidalosu 2016 postoupil do finále.
Brzy najdete na blogu další zajímavý rozhovor. S Honzou Kotoučem jsem si povídala třeba o tom, jak zorganizovat křest knihy a jaký je život spisovatele na volné noze.
Sledujte Literární alchymii na Facebooku a na Twitteru, ať vám neuteče žádný nový článek.
Související články a rozhovory
Vydělejte si na vydání knihy crowdfundingem
9 kroků, které zvýší šanci na úspěch v literární soutěži
Hanina Veselá: Nejlepší betačtenáři? Lidé, o kterých víte, že se jim příběh nemusí líbit
Jiří Walker Procházka: Vykašlat se na propagaci svých knih je literární sebevražda
Miroslav Žamboch: Do pořádného hrdiny musíte vložit kus sebe
Vilma Kadlečková: Mycelium jsme propagovala v kostýmu mimozemšťana
Nejnovější komentáře