V článku se zaměřím na smrti padouchů a vedlejších postav.

Pokud do svého příběhu obsadíte fakt zlého padoucha, na konci ho dost možná budete potřebovat potrestat či zlikvidovat. Protože kdyby si jen tak s úsměvem odkráčel do zapadajícího slunce, většině čtenářů se to nebude líbit.

Jenže co s ním? Může skončit ve vězení. Ne vždy je to vhodná varianta.

  • Co když by to pro něj nebyl dost velký trest?
  • Co když má všude kontakty a dostal by se ven?
  • Co když ve světě příběhu neexistuje soudní moc?
  • Co když má padouch tak silné magické schopnosti, že ho v žádném vězení neudrží?

Jestli vězení z nějakého důvodu není řešením, autor se často rozhodne zloduchovi zakroutit krkem.

Pokud se ve finále odehraje epický střet dobra a zla, ve filmech a knihách často vidíme následující scénáře:

  • padouch zaútočí a hrdina ho zabije v sebeobraně,
  • padouch se svým způsobem zabije sám (např. vyšle smrtící kouzlo, ale to se odrazí a vrátí se mu, zabije ho zbraň, kterou sám nastražil, při potyčce spadne ze srázu).

Hrdina z toho vychází s čistým štítem. Neměl přece jinou možnost, jen se bránil.

Než použijete jeden z obvyklých scénářů, zamyslete se, jestli je to pro váš příběh vhodné.

Tabu ohledně zabití

Proto mě nadchlo finále filmu Dungeons & Dragons: Čest zlodějů, které se tomu vymykalo. Následuje mega spoiler, takže pokud jste film zatím neviděli a chcete ho vidět, přeskočte na nápis konec spoileru a čtete až dál.

V závěru snímku se družina hrdinů střetne s extrémně zlou a nebezpečnou čarodějkou. Po vyčerpávajícím boji se hrdince povede čarodějku odhodit. Ta zůstane bezvládně ležet na zemi, zřejmě je v bezvědomí.

Hrdinka k ní ve své zvířecí podobě přiskočí a brutálně jí mrští proti zdi. Kus zdiva se udrhne a čarodějku pohřbí. Je jasné, že to nepřežila.

Scéna mi připadala hodně originální a díky ní jsem si uvědomila, že vůbec není běžné, aby hrdina takto přímo zabil záporáka. Přestože čarodějka sama v tu chvíli neútočila (ačkoliv by to určitě udělala, až by se vzpamatovala), hrdinka se aktivně rozhodla, že ji dorazí.

Z její strany to bylo logické řešení, protože co jiného chcete dělat s někým, kdo vám jde po krku a chce všechny lidi proměnit v zombíky pro svého pána?

Díky tomu jsem si ale uvědomila, že možná panuje docela tabu ohledně toho, aby hrdina zabíjel jinak než v bezprostřední sebeobraně.

—————–konec spoileru——————–

Mohl to být i jeden z důvodů, proč byli diváci tak paf ze seriálu Hra o trůny. Tam totiž postavy nejsou altruisté se zlatým srdcem a i relativně kladné hrdinky jako Sansa nebo Arya zabíjely i jinak než v přímé sebeobraně.

Mám dojem, že tento prvek se v příbězích moc nevyskytuje a přemýšlela jsem proč.

Možná že se autoři bojí, že by se v takové situaci stal hrdina v očích čtenářů vrahem a pošpinil se. Každý to určitě vnímáme individuálně a nedá se z toho udělat obecný závěr. Mě osobně to nevadí, pokud daný čin dává smysl z hlediska charakteru hrdiny a celkového kontextu.

TIP: Přečtěte si, jak správně pojmenovat literární postavu.

Smrt vedlejší kladné postavy

Četla jsem knížku, ve které se arcipadouch dostal do střetu s vedlejší nadpřirozenou postavou.

Zpočátku byl souboj vyrovnaný, ale pak to začalo pro vedlejší postavu vypadat bledě.

Záporák jí způsoboval velmi vážná zranění.

 

Jako čtenáři se mi honilo hlavou:

To nevypadá dobře. Ale přece ho autor nemůže nechat umřít.

Nechci, aby umřel, mám ho ráda…

Né, on asi doopravdy umře! 

Ale vždyť je to vlastně magická bytost se skvělou regenerací. Určitě to má vypadat, že zemře, ale ve skutečnosti přežije a později se v ději ještě objeví.

 

Jakmile jsem došla k tomuto závěru, přestala jsem jeho smrt prožívat.

Čtenáři ví, že na ně někdy autoři hrají habaďůru a věci jsou jinak, než vypadají. Proto mohou být podobně jako já poněkud obezřetní.

Jenže někdy žádnou habaďůru nehrajete a prostě jste nechali vedlejší postavu umřít. Pokud jste svoji dosavadní práci odvedli dobře, čtenář s postavou soucítí a nechce, aby zemřela. Prožívá u toho emoce – v tomto případě „bezpečný“ smutek a o to silnější dojem z knihy má. Knížky, které v nás žádné emoce nevyvolají, většinou rychle zapomeneme.

Jenže když jsem došla k závěru, že smrt je jen zdánlivá, přestala jsem ji emočně prožívat. Ale zbytečně, protože postava do konce knihy neožila.

 

Co si z toho vzít jako autor:

  • Pokud zabíjíte postavu, udělejte to tak, aby čtenář pochopil, že je mrtvá doopravdy, např. ukažte její mrtvé tělo.
  • Jestliže umírá nadpřirozená bytost, nestačí, že má zranění, která by byla pro člověka smrtelná. Vysvětlete, že jsou smrtelná i pro tuto bytost, jinak mohou čtenáři doufat, že pro ni platí jiná pravidla.
  • Když plánujete pokračování a v něm comeback zdánlivě mrtvé postavy, tak se vás to samozřejmě netýká. Při „smrti“ musíte nějakou skulinu nechat – někdo si jí možná všimne a smrt tak neprožije, ale to už k tomu patří.

Zlepšete se v tvůrčím psaní

Text o smrtích literárních postav původně vyšel v e-mailovém klubu pro knihomoly a psavce. Je zdarma a posílám ho jednou měsíčně.

Jestli sami píšete a chcete se zlepšovat, začněte klub také odebírat. Kromě psacích rad v něm doporučuji román, který mě nadchl, a informuji o nově vyhlášených literárních soutěžích. Z odběru se můžete kdykoliv odhlásit.